Evangelium podle Elezeara – list poslední

Toho dne třetího, poutníkova žena jménem Marie, vrátila se k muži svému a synu Emanuelovi. Dceru svoji zachránila a spolu s ní se v prachu dvora objevila. Co skutečně stalo se v místě zvaném Naraka, nám ale zůstalo utajeno.

Po chvilce krátké, kdy nabrala dechu a ztracených sil, postavila se zpět na nohy, dceru do náručí opět přivinula a všem nám pokynula:

„Vím že čekáte. Veďte mě ven, jsem připravena. Ty muži můj, po boku mém stůj. Syna, jehož jsi přijal bez výčitek a pochyb, v pravý okamžik pozvedni. Přijmi u něj jméno Ježíš, tak jak si otec jeho přál.“

Pak se prudce obrátila a zrak svůj upřela na kapitána římských legií, který tiše vstoupil mezi nás, nikým jiným nepozorován. Snad přivolal jej hlas, který slyšel jen on sám, možná však přišel z pouhé obavy, že čas skutečně vypršel. Protože trpělivost davu není bezedná a stejně jako betlémské studny už možná vyschla.

„A ty, Marcusi Leonidasi Varro, vojáku, potomku Thespijců, bojovníků od Thermopyl,“ pronesla Marie rozhodným hlasem, „bez ohledu na víru nebo myšlenky, které hlavou ti poběží, úkolem tvým je chránit život nevinných. Dcera má bude tě potřebovat.“

Poté políbila na tvář Šifru, kterou dojetím rozplakala, Helenu, která na kolena poklesla a Martu, která později prozradila mi, že bolesti, jimiž mnoho zim trpěla, zmizely v okamžiku.

Když procházela kolem mě, následujíc Marcuse, zastavila se na krátký okamžik. Pohlédla mi zpříma do očí. Srdce se mi rozbušilo, nikoliv strachem nebo hrůzou, ale úctou a respektem.

Rty její promluvily, hlasitá slova ale nevyšla. Jen já jsem je slyšel a nyní číst je můžete:

„Jsi Elezear. Nejčestnější z čestných a pravdomluvný mezi mluvnými. Od této chvíle nejsi rabín, neb cesta tvá jiný směr má.“

Na okamžik tak malý, že písečné zrno by nepropadlo, jsem viděl pravdu. O všem a o všech. Každý počátek, cestu, konec i znovuzrození. Pak pokračovala:

„Aksaya volá jméno tvé, kronikáři knihy věčnosti, ve které list svůj všichni máme. List určující osud náš. Po západu slunce odlož svoji minulost a vydej se jeho směrem. Běž a nezastavuj. Jakmile temnota ustoupí, budeš na místě. Místo brku z per betlémských hus psát budeš tím, jehož peří rozpíná se napříč veškerým bytím. Máčet jej nebudeš do inkoustu ze sazí olejových lamp, ale v mléce prvních hvězd.“

Tato slova ji vyčerpala, možná to ale byla únava z předchozích dnů, neb po nich poklesla v kolenou. Zachytil jsem ji a pomohl zpět na nohy. Pak konečně vyšli jsme všichni na prostranství před chlév rodiny Amramů.

Postavila se hrdě doprostřed kruhu, který stovka římských vojáků udržovala proti nekonečnému davu lidí, jehož konce nebyl jsem schopen dohlédnout. Spatřil a rozeznal jsem tváře několika betlémských obyvatel, přátel a sousedů, ale většina ostatních byla mi neznámá. Viděl jsem napětí, očekávání, strach, chtíč. Viděl jsem vše, co jen oči, tváře a lidská gesta mohou prozradit. Obrátil jsem zrak na Marii, stála zpříma, ale očím mým neušlo, že drobně se opírá o statnou postavu truhláře Josefa. Snad potřebovala nabrat něco z jeho sil nebo naopak dodat mu odvahy, kterou měla bezednou.

„Hle,“ vykřikl po chvíli jeden ze šesti mudrců, kteří přišli do Betléma přivítat narození nového Mesiáše. Byl to ten stojící úplně vlevo, oblečený do stejné šedomodré tuniky jako zbylých pět. Stáli také v kruhu vojáků, bezpečně odděleni od davu, přímo proti rodičům.

Dav zmlkl a ticho tak mrazivé, že otřásl jsem se falešnou zimou, postupně rozlévalo se od domu k domu, od uliček Betléma do přilehlých kopců, polí a pouště za nimi.

„Hle,“ opakoval mudrc ještě mocnějším výkřikem a ukázal na Marii. „Věštby Sicariiovských kumranských svitků se naplnily? Jak šokující.“

„Je to tedy jedna z nich, zealotka apokalypsy,“ přidal se druhý, hlasem stejně jedovatým.

I tváře jejich změnili se v okamžiku, stejně jako jejich stará těla. Pokorně shrbeni připraveni poklonit se budoucím králi najednou stáli tu plni nenávistných gest a opovržení. Po těchto jejich slovech ticho bylo vytlačeno a temné hučení znovu nabíralo na síle. Marcus Leonidas Varro udeřil rukou do štítu svého a vojáci pozvedli ty své.

„Přiznej se proradná ženo. Měla jsi světu dát spasitele, tys ale porodila i dceru temnoty. Jaký to plán zničení světa!“ volali mudrcové, jeden přes druhého. „Okamžitě nám ji vydej, než bude pozdě.“

Pozoroval jsem dav, který zmítán byl zmateností. Mnoho lidu přidalo se na stranu starců, volali po ohni, plamenu očištění, mnoho z nich hrůzou zůstalo oněmělých. Mnoho z nich omdlelo nebo zemřelo a jejich těla plavala nad hlavami ostatních, postrkováni rukama tam někam do bezpečí nebo snad k věčnému odpočinku v zapadlém koutu Betlémského údolí.

Ben Josef vykročil k mudrcům, Marie ho však zastavila. Pak obrátila se ke kapitánovi a také jeho gestem svým uklidnila. Ukonejšila vzlykající dceru, drobně upravila deku, ve které byl zabalen její syn, dřímající v náručí Josefově a pak, konečně, obrátila pozornost k šestici rozezlených mužů.

„Ano, pravdu máš,“ promluvila k jednomu a ke všem. „Byla jsem obdarována synem Gabrielovým a dcerou Azazelovou. Dvěma dětmi tří světů.“

Marie mluvila tiše, tak tiše, že slova její by nebylo možné slyšet, kdyby se v tu chvíli nezvedl písek ze země. Všechna jeho zrna, vznášející se ve výšce našich kolenou odrážela a zesilovala její hlas. Stejně jako nebe, které sneslo se nízko, tak nízko, že dotknout jsem se ho mohl. A tak i nebesa odrážela co bylo řečeno. Její tichý hlas rezonoval v uších všech, ať už stáli poblíž nebo na druhé straně světa. Stejně jako ostatní i já stál jsem fascinován a pocítil dotek dvou neznámých světů.

„Volbu tuto jsem neudělala,“ pokračovala Marie, „a také se nepodvolila zradě, která byla na dceři mé spáchána. Buď si jistý, že ani tobě nedovolím ublížit mému synovi, jehož znát budete jménem Ježíš a mé dceři, která jmenuje se Alžběta. Nedovolím ti opakovat zlo, kterého dopustili jste se na dětech upalovaných v Gehennském údolí. Můj syn potřebuje sestru, jako den potřebuje noc a teplo potřebuje zimu. Bez dětí mých nikdy nenajdeš víru svou. Musíš nerozumět abys porozuměl, nevědět aby ses naučil. Musíš být proklet, abys mohl být spasen.“

Po těchto slovech obrátila se Marie ke svému muži a začali se věnovat dětem svým. Písek spadl zpátky na zem a také nebesa se opět vznesla.

„Dost už těchto řečí,“ vykřikl další mudrc. Ten, jehož tunika byla nejvíc zaprášená. „Usmrtím ji dýkou namočenou v očistném lektvaru bylin. Teď hned!“ vykročil směrem k Marii.

Než stačil druhý krok udělat, kapitán Markus stál před ním, převyšujíc jej o tři hlavy.

„Stejným lektvarem z rulíku, kterým jste léčili děti v Jeruzalémě? Varuji tě starče, ještě krok a tato zem bude pít tvoji krev.“

„Jdi mi z cesty římský pse, tys to byl kdo vraždil děti na Herodův příkaz,“ odsekl mudrc.

„Herodes byl váš král a děti zabíjeli řečtí legionáři, placení z tvých špinavých peněz pokrytče,“ procedil voják vztekle mezi zuby.

„Uhni,“ řekl neodbytný mudrc, ale hlas jeho se zachvěl.

„Vojáku, rozhlédni se, nemůžeš vyhrát,“ ozvalo se ze strany mudrců.

„Ach,“ usmál se Marcus. „Nepřeceňuj důvody, proč lidé přišli do Betléma a hlavně, nepodceňuj schopnosti vojáků v jejichž žilách koluje dědictví vojáků od Thermopyl. Ujišťuji tě, svatý muži, že na konci tady bude stát jen pár živých, ale ty nebudeš jeden z nich.“

Pak Marcus povytáhl meč svůj a prudkým pohybem zarazil jej zpět do pochvy. Bojový křik jeho vojska rozezněl se okamžitě a všechny nás ohlušil.

„Dobře tedy,“ ustoupil mudrc, po té, co dlouhou dobu očima pročesával okolní dav a snažil se odhadnout náladu lidí. A pak zvolal směrem k Marii: „Ženo, matko syna Ježíše. Tvé dceři dáváme jméno Lilith, Černá luna, dcera ďáblova. Budiž prokleta. Nepřežije svého bratra ani o jediný den. Tak pravíme a tak se i stane.“

„Skončils?“ zeptal se Marcus.

Stařec se pohrdavě ušklíbl, otočil a odešel zpět ke svým druhům.

Kapitán se rozhlédl kolem, pak zakřičel rozkazy, kterým neporozuměl jsem. Vojáci formaci změnili, obklopili Josefa a Marii a přistoupili k davu. Ten se rozestoupil. Pomalu. Nikoliv váhavě, spíše neochotně, možná unaveně a zklamaně. Tichý šepot doprovázel kroky průvodu, jenž mířil směrem k Egyptu. Zaslechl jsem občasné výkřiky, zda v nich byla zloba nebo radost nevím, nikdo tomu již pozornost nevěnoval. V duši mé panoval smutek a myslím si, že většina cítila to podobně.

Toho večera jsem se naposledy rozhlédl po domě svém a vydal směrem, jímž slunce zapadlo. Co bylo se mnou dále nemohu dosvědčit. Snad lidé, kteří přijdou v časech budoucích najdou svitky mé a co stalo se tehdy v Betlémě a tajemství tří světů odhalí.

Elezear.

„A to jsou poslední slova z evangelia, jehož originál se snaží církev sprovodit ze světa,“ řekl Dan a s úlevným povzdechnutím si protáhl ztuhlá záda. Bylo to dlouhé čtení.