Kapitola čtvrtá

Sam vyděšeně zvedl oči. Dlouze a beze slova pozoroval Dana. Hledal v něm jakoukoliv emoci, která by posledních pár minut překlopila v groteskní komedii nebo vtip. Sarkastický, černý, nepovedený. V absurdno, kterým vůdcové sekt lámou poslední zbytky odporu. Jak tohle může myslet vážně? Mám ho vyhodit hned? Nebo snad připustit, že se to stalo i Anně? Samův vnitřní hlas servíroval mučivý rozpor.

Rasputin neuhnul pohledem ani o píď. Zůstával klidný.

„Můžeš mi…“

„Pustím to ještě jednou,“ přerušil ho okamžitě Dan, natáhl se ke stolu a vrátil nahrávku do míst, kde před pár minutami začínali..

Sam se opřel do křesla a zakroutil hlavou. Jednou. Podruhé. Očima vyhledal obraz na zdi. Poslední, který Anna koupila a zavěsila. Klidná hladina moře, nad kterou zuřila apokalyptická bouře. „Buď jako ta voda“, řekla mu tenkrát. Znovu se narovnal a přisunul blíž. Zakroutil hlavou potřetí.

„Nevěřím…,“ řekl. Nebyl jako ta voda.

„Nedivím se ti,“ opáčil suše Dan.

Vyčerpaná, zhluboka oddechující žena svírá v náručí narozenou holčičku. Do její strhané tváře se vrací úsměv. Bolest polevuje, křik a nářek střídá úlevné ticho. Porodní asistentky sbírají zakrvácené kusy látek, čistí a uklízí nástroje, použitou vodu slévají do větší kádě. Jedna z nich se přitočí k muži u dřevěné lavice, něco mu pošeptá, on ji krátce obejme a ženy odejdou do vedlejší místnosti.

Na to muž přistoupí ke své ženě a odsune jí pramínky vlasů z tváře. V rozpačitém, nesmělém a drobném gestu je víc lásky, úcty a poděkování, než jiní dokáží vyjádřit vodopádem slov. Políbil ji na čelo a přisedl si.

„Chceš si ji na chvíli vzít?“ Usmála se na něj.

Nadšeně přikývnul. V ten samý okamžik jeho pozornost upoutalo i něco jiného. Kousek od nich, v rohu roubenky, se zavlnil vzduch. Jako by jej ohřál oheň. Všimnul si stínu, který prostoupil oním zvláštním úkazem, ale krátce na to upadli se ženou do bezvědomí. Do místnosti vstoupila postava, zahalená v dlouhém plášti s kapucí. Přišla k posteli a z náruče bezvládné matky vzala narozenou holčičku. Ta okamžitě propukla v srdceryvný pláč. Tak silný a pronikavý, že plameny vonných svíček v jednom okamžiku zhasly. Dokonce se zdálo, že natahuje ruce k bezvládným rodičům. Tajemného návštěvníka to nezastavilo. Společně zmizeli za oponou horkého vzduchu, aby se za krátký okamžik vrátili zpět. Teď už v naprostém tichu položil malé bezvládné tělo zpět na hruď matky a odešel tam, odkud přišel. Vzduch v místnosti se opět narovnal a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o jeho návštěvě.

Pláč dítěte nezůstal bez odezvy. Jedna ze zdravotních sester pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled na tři bezvládná těla ji šokoval. Okamžitě zakřičela o pomoc, přiskočila k dítěti a začala s oživováním. Kolegyně přiběhly vzápětí a celou scénu zachvátil frenetický boj o život.

Dan se podíval na Sama a zastavil záznam. „Tak napodruhé asi stačí.”

Poslední část nahrávky byla nejhrůznější a stačilo ji vidět jednou. Rodiče se zakrátko podařilo probrat. Zmatená matka se i přes bolesti z porodních zranění snažila prodrat ke svému dítěti. Manžel jí v tom bránil, aby zdravotnice mohly dělat svoji práci. Nářek, pláč, křik, vztek, zmatek a nakonec děsivé ticho. Všichni pochopili, že je konec.

Sam se zvedl a přešel k oknu. Tiše pozoroval, jak nastupující tma svádí boj s nekonečným počtem svítících oken bytů, kanceláří, obchodů a továren. Se světly pouličních lamp, proudem dopravních prostředků a blikáním reklamních poutačů. Miloval tento pohled na město, rozprostírající se k dalekému horizontu, neochotné vzdát se života ani v pozdní hodinu. Pohled na město, které nikdy nespí.

Buď jako ta voda...

Mlčel. Dlouho. Jestli něco lháři, podvodníci a lidé s postranními úmysly nesnáší, pak je to ticho při rozhovoru. Ticho je zbraní pravdy. Dan vydržel a nepromluvil. Možná má pravdu...

„Co se stalo s těmi rodiči?“ zeptal se směrem k Danovi, aniž odtrhl oči od sledování sněhových vloček, které se začaly snášet z tmavého nebe.