Kapitola druhá

Poslední tři měsíce byl Sam odstřižený od sociálních sítí. Pohřbil sestru, smazal většinu kontaktů a přestal sdílet momenty ze svého života. Odstranil fotografie a zneviditelnil předchozí příspěvky. Chvíli přemýšlel o úplném vymazání digitální sociální stopy, ale nakonec si řekl, že s pár lidmi by nerad ztratil spojení. Útěk zafungoval a žádosti o přátelství ustávaly. Utichly i kondolenční zprávy a nabídky ke sňatku, maskující snahu stát se jedinou dědičkou v ošuntělém hávu soucitu a záchrany před tíživou samotou.

Zdálo se tedy, že anonymita funguje. O to více jej překvapila zpráva od spolužáka Dana, kterého znal z dob studií na univerzitě. Studovali rozdílné obory, ale byli členy baseballového univerzitního týmu a několik let se pravidelně potkávali. Mezi spoluhráči byl Dan považován za dobrého hráče, pracanta a bojovníka. Ale také za podivína, který se věnoval ezoterice, mysticismu a nadpřirozenu.

Sam si povzdechl. „Za chvíli přijede spolužák z univerzity. Úplně jsem na něj zapomněl.“ Přisedl si k Lucii, opřel hlavu a zamyšleně pozoroval strop. „Neviděli jsme se minimálně deset let.“

„Fajn setkání po letech,“ pronesla Lucka také směrem ke stropu, když napodobila Samův posez.

„Vůbec netuším, proč přijel. Vlastně mi nedal na výběr a oznámil to,“ usmál se Sam hořce.

Mlčky pozorovali bílou prázdnou plochu. Jakoby jim vědomí blížícího se konce společně tráveného času sebralo veškerou energii.

„Dan byl vždy tak trochu jiný,“ pronesl Sam po chvíli.

Lucka se vrátila k tureckému sedu. „V čem?“

„Možná to tu ještě někde mám. Vydrž, něco ti ukážu. Nikam nechoď…,“ volal na ni, když odbíhal. Poslední slova ji pobavila. Energie byla zpět.

Lucka se zvedla a pomalými kroky obcházela obývací pokoj. Prsty klouzala po opěradle velké sedačky, kopírující nezvyklý tvar konferenčního stolku, na moment se zastavila u prosklené stěny plné drobných uměleckých předmětů, bez zájmu minula stěnu s obří televizí, až konečně došla k malé botanické zahradě. Zaposlouchala se do tichého šumu skryté závlahy a rozhrnula listy Strelitzie - Rajky obří, ukrývající sošku modrého boha Váju. Na antilopě jedoucí symbol větru, dechu a životní síly, neunikl pouze bystrým pozorovatelům. Lucie zavřela oči a přiložila na něj ruku. Její šaty a vlasy rozechvěl jemný vánek, zatímco vše kolem zůstávalo klidné. Ruku po chvíli stáhla. Teď už věděla, že vybavení bytu byla práce Anny.

„Běžím,“ ozval se Sam ze vzdálené chodby. Ohleduplnost nebo nejistota? Pomyslela si na to Lucka.

„Našel jsem to,“ mával Samuel vítězoslavně kusem tvrdého papíru. „Pozvánka na titulovou oslavu. Ve třetím ročníku jsme vyhráli ligu. A tento portrét – to je Dan.“

Lucka zkoumala nevýraznou kresbu. „Někoho mi připomíná.“

„Rasputina. Ruského mužika. To byla Danova přezdívka na škole. Byl to stejný okultista. Tenkrát jsme ligu vyhráli díky jeho rituálům.“ Sam nasadil tajemnou tvář. Dlouho mu to nevydrželo a rozesmál se. „Alespoň tolik praví naše studentská legenda. Bylo to samozřejmě ze srandy. Dan měl vždy rád mystiku a nadpřirozené jevy. Vedli jsme spolu dlouhé odborné debaty.“

„Ale,“ pronesla udiveně Lucka. „Překvapuješ mě. Ty a nadpřirozeno? Povídej... Čemu věříš?“

„To ti rád řeknu.“ Sam ji vzal za ruku a dovedl k oknu. „Vidíš to Slunce? Pevně věřím tomu, že večer zapadne a zítra zase vyjde.“

„Samueli!“ Bouchla do něj. „Tak to je velká mystika. Tvoje debaty s Danem musely mít skutečnou hloubku.“

„To měly. Jenže pak se zranil a od té doby jsme se moc nepotkávali.“

Sam se podíval na telefon. „Za dvě minuty je tady. Vrátnému jsem volal, ať ho pustí rovnou nahoru.“

„Dobře, posbírám si věci a půjdu.“

Sam ji chytil za ruce. „Ne, počkej. Chci ti poděkovat za dnešek,“ řekl a rozechvěle dodal: „Ještě nevím co, ale mám pocit, že se dnes něco změnilo.“

„To mě těší Same. Taky děkuju. Hele, pokud zítra vyjde Slunce zavolej mi. Budu ráda,“ dodala potutelně.

Krátce na to se ozval zvonek a za dveřmi stál Dan. Už to nebyl ten Raspi, kterého si Sam pamatoval ze školy. Také jemu se život vepsal do tváře. Hlubší vrásky kolem očí, širší nos, popraskané rty, delší vousy. Až nečekaně moc šedivých odlesků ve vlasech. Větší ramena, zhrublé ruce, ale pořád poměrně štíhlý - určitě v dobré formě. Stále mu zůstal dobrácký a uklidňující úsměv.

„Předávám ti ho,“ kývla hlavou směrem k Samovi, když si s Danem potřásla rukou. „Je skoro celý. Odnáším si jen malý kousek,“ dodala s lišáckým úsměvem. Rozloučila se a odešla. Sam zůstal stát u dveří a mlčky sledoval prázdnou chodbu. Na vteřinu měl pocit, že Dana její přítomnost vyvedla z míry. Možná ho jen mrzelo, že narušil jejich společný čas. Zamyšlený se vrátil do bytu. Stále cítil letmý dotek, který mu Lucie při odchodu věnovala.

„Hezká holka,“ řekl Dan a ohlédl se ke dveřím. „Mám pocit, že jsem ji někdy viděl.“