Intermezzo

SMS:

Tak Ben už to ví. Ten syčák ani vteřinu nezapochyboval, že bych mu snad mohla být nevěrná a rovnou prohlásil, že se to muselo stát ten osudný opilecký večer. No každopádně o problém míň a dokonce to vypadá, že se snad i těší. Pa bratře.

Kapitola první

Něco je jinak. Stejně jako už tolikrát předtím probudilo Sama opatrné otevírání skříněk a šuplíků. Tiché našlapování po bytě, které vždy končilo klapnutím vstupních dveří. Někdy se jednalo o nenápadný odchod, někdy naopak o pořádnou ránu. Ty hlasité si zpravidla nic neodnesly.

Jemné zvuky cinkajících skleniček, vybírání příborů, otevření a zavření dveří od lednice, nápoj nalévaný do sklenic a drobné úkroky se tentokrát nesly jen z jedné místnosti. Tato slečna nebo paní neutíká, pomyslel si Sam. Není zhrzená, ponížená, znechucená sama sebou. A na rozdíl od těch předchozích nemá potřebu odnést si něco na památku. Vzpomínkovou trofej, artefakt po noci strávené s veřejně známým a bohatým mužem, se kterým se den před tím seznámila v baru, když je spojilo zapíjení momentální životní frustrace.

Dnes to ale bylo jiné. Směsice zvuků, připomínající fungující domácnost, pohladila Sama na duši. Po dlouhé době pocítil radost z nového rána. Bylo to jako probuzení ze špatného snu - plného smutku a osamělosti. Snu, který se mu poslední měsíce nezdál, ale který prožíval. Zavřel oči. V bláhové naději, že zastaví čas a zmrazí prožívaný okamžik na věky.

Bytem se náhle rozezněla hudba. Zprvu slabě, v tiché harmonii s ostatními zvuky. Jak postupně nabývala na síle došlo mu, že je to signál. Budíček.

Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná, je skutečná. V textu pomalé a klidné písně Hurt od kapely Nine Inch Nails bylo možná více vzkazů, než jen prosté pozvání ke společné snídani.

Konečně se vyhrabal z postele a vydal směr kuchyň. Zjistit, co se tu opravdu děje. Když míjel zrcadlo, zastavil se a upřeně pozoroval vlastní odraz. Měl pocit, že každý den stárne o několik měsíců a pána na druhé straně přestává poznávat. Prohrábl si vlasy a promasíroval obličej. Nepomohlo to. Stále na něj civěla výčitka s hlubokými vráskami kolem unavených očí, neoholeným strništěm, opuchlými tvářemi a vysušenými rty.

Kolik že ti je let? Zeptal se v duchu sám sebe… Než odvrátil zrak všiml si jednoho detailu v odraze zrcadla. Druhá polovina postele byla stále ustlaná. Ano, dnes je to jiné…

Neznámá dívka stála opřená o kuchyňskou linku. Štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Pomněnkově modré oči, světlé, dlouhé rovné vlasy téměř po pás prosvícené ostrým dopoledním sluncem. Mlčky sledovala Sama, překvapeně stojícího na prahu dveří. Lehkým, ale příjemným úsměvem dávala najevo pobavení z toho, jak rozpačitě na ni hledí. Bylo jasné, že si z uplynulého večera a noci nic nepamatuje. Rozhodla se mu proto malinko pomoct. Natočila sklenici vody a položila ji kousek před sebe.

Příjemné gesto Sama vytrhlo z rozpačitého zírání. S omluvným úsměvem načapaného školáka přišel blíže a na dva dlouhé loky sklenici vyprázdnil. Pak napřáhl ruku:

„Díky. Tohle jsem teď potřeboval. Samuel.“

„Já vím,“ rozesmála se neznámá a dodala: „Lucka. Stejné jméno jako včera...“

„Promiň Lucko,“ pokračoval sebeironicky Sam, „ale poslední hodiny mám v úplné mlze. Trochu si vzpomínám na tři ženy u stolu...Jsi jedna z nich?“

Lucka přikývla a přešla k prostřenému stolu. „Pojď se najíst. Všichni o tobě víme, že miluješ palačinky.“

„Ah,“ odtušil Sam, „palačinky jako od maminky. Nebojíš se?“

„Nejsou tady kamery, selhání tedy nebude veřejné,“ pronesla Lucka teatrálně.

„No jo, tenkrát se mi to nepovedlo,“ řekl pobavený Sam, když Lucii odsouval židli. Pak si přisedl. „Moderátorce jsem se dvakrát omlouval, ale na další rozhovor už mě nepozvala.“

„Vaše palačinky jsou dobré, ale měla byste ochutnat ty od mojí mámy…“ parodovala hlubokým hlasem Lucka jeho někdejší rozhovor v ranním vysílání celostátní televize, kde ho moderátorka překvapila oblíbeným jídlem.

„Zapomněla osolit těsto. Víš jaký rozdíl udělá špetka soli?“ snažil se Sam naoko bránit.

„Špetka čehokoliv udělá rozdíl. Třeba celonárodní palačinkovou aféru. Tak už jez. Já ti stejnou šanci nedám,“ pobídla ho.

„Jo, zvláštní doba,“ povzdechl si Sam. „Ale teď mi řekni, co jsem včera vyváděl a jak ses tu ocitla.“

Včera jsi k nám přišel už slušně nalitý. Ale byl jsi vtipný a příjemný, tak jsme si tě nechali,“ pustila se Lucka do vyprávění. „Když jsme zůstali sami, chtěla jsem se taky zvednout, ale tobě to... moc nešlo. Obsluha mi s tebou pomohla do taxíku. Řidič a noční hlídač ti pomohli dojít do bytu.“

Sam zhluboka povzdechl. „A kdo mě převlékl, taky oni?“

Lucka zavrtěla hlavou. „Nene, tak daleko do bytu jsem je nepustila.“

„Takže ty. Teď nevím, co by bylo lepší.“

„Snažil ses pomáhat,“ pokračovala, „ale tu dřinu mi nepřipomínej,“ pohrozila mu s lehkým úsměvem. „Nakonec jsem ti navlékla triko, uložila, našla deku pro sebe a přespala ve vedlejším pokoji. Ráno jsem skočila nakoupit, protože i v pustině najdeš víc jídla, než tady.“ Mávla směrem ke kuchyňské lince.

„To asi ano,“ odtušil.

Lucka uždibovala kousky suché palačinky a Sam v tichu trapnosti hledal vhodná slova omluvy. Začínalo mu docházet, že dno jeho života je hlouběji než si myslel. Možná to byly slzy v očích, které mu rozmazaly pohled. Možná jen prožívané uvědomění, ale najednou měl pocit, že sedí v bytě svých rodičů – stáli proti němu. Tiše. Bez výčitek. S pohledem plným lásky a důvěry.

„Chápu, proč se ničíš. Je mi líto tvé ztráty.“ Lucie jej vrátila zpět ze snového prožitku.

„To ale není omluva,“ pronesl tiše a otřel si oči. Překvapivě byly suché.

Ranní písnička najednou dávala ještě větší smysl. Nebyla zvolena jen s lehkou ironií k situaci a nebyla to náhodná trefa do černého. Byl to záměr. Připomenutí sebe destrukčních manýrů mírně zabolelo. Cítil, že Lucie mu nechce ublížit. Je milá a hodná. Upřímná a krásná. V těch šatech vypadá jako anděl, proletělo mu hlavou.

Sáhl po další palačince. Jsou výborné, chtěl říct. V tom se svět kolem něj začal pomalu rozpouštět a stáčet jako vír ve vodě, v jehož centru byla Lucie. Po chvíli nebyl schopen rozeznat nic. Jen obličej zůstával ostrý a výrazný. Pozvedla k němu oči a její tvář se proměnila ve tvář Samovi sestry. Viděl jak hýbe rty, snažil se zachytit slova, ale neslyšel je. Zkoušel promluvit, zkoušel křičet. Nic. Snažil se zvednout ruce a dotknout se jí. Stejně jako jeho hlas a sluch i ony odmítly poslušnost. Ztráta kontroly v něm vyvolala paniku. Bál se, že umírá a život mu naposledy promítá to, na čem mu nejvíc záleželo. Možná jej Anna volá k sobě. Konečky vlasů na obraze jeho sestry vzplály drobnými plamínky. Během pár okamžiků vše zmizelo v prudkém ohni.

„Same, děje se něco?“

Svět se pomalu vracel k normálu. Lucie, palačinky, sklenice džusu, karafa, stydnoucí káva, stůl, židle. Kuchyň, byt a... hudba. Highway to Hell od AC/DC.

Fakt divný playlist, pomyslel si Sam.

„Jsi tu? Haló.“ Lucie mu stiskla ruku. Sam ucítil pronikavý koktejl vůní. Zřetelně rozeznal jahody v džemu a mléko v palačinkách. Aroma kávových zrn a také parfém, který měla Lucka na sobě. Ponořil se ještě hlouběji. Cítil pach krav, které nadojily mléko a rozpoznal vůni hlíny, ve které rostl kávovník. Když si uvědomil, jak silně Lucie tiskne jeho ruku, obrátil pozornost k ní. Rozhrnul vůni parfému a ucítil sladké, podmanivé pižma drobounkých kapiček potu na jejím těle.

Jakmile si Sam uvědomil, že vyděšená Lucka pouští jeho ruku, vše jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo a konečně se probral.

„Počkej,“ zachytil ji rychle. „Chci ti říct, že krásně voníš.“

„Proto jsi zůstal tak zaražený?“ rozesmála se Lucka. „To je milé,“ dodala. „Víš to, že si lidi podvědomě vybíráme podle jejich přirozené vůně?“ Mávla rozverně rukou, aby dala najevo, že za jejími slovy není nic konkrétního.

„Tak to mám velké štěstí,“ napodobil Sam její gesto. Pak zvážněl. „Nevím co se stalo. Viděl jsem svoji sestru.

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě Lucka.

„Zní to divně, ale seděla tady místo tebe.“

„Možná ti ji něčím připomínám. Vůně? Stejný parfém?“

„To asi ne Lucko. Nebo já nevím. Bylo to zvláštní. Jakoby se mi snažila něco říct,“ odpověděl Sam zamyšleně.

„A víš co?“

„Nemám tušení,“ povzdechl si.

Lucka vstala a přešla k oknu.

„Třeba jste si nestihli něco důležitého říct. A tahle představa je odrazem myšlenek, které tě trápí,“ mluvila pomalu, s pohledem upřeným ven.

„Je to možné,“ přitakal Sam. Díval se na ni. Slunce teď barvilo její vlasy do oranžova. Možná mi opravdu připomíná sestru, pomyslel si.

Další hodinu strávili příjemným povídáním. Od filmů a hudby, přes historky z dětství až k plánům do budoucna. Filozofii střídalo jídlo, nejlepší místa na dovolenou nebo běžné starosti života. Pro jiné by to byl chaos myšlenek, pro ně naopak souhra. Nic nebylo nudné, fádní nebo nezajímavé. Kam se v řeči stočili, tam našli společnou cestu.

Samův telefon zablikal. Příchozí zpráva přerušila jeho vyprávění o první zkušenosti s jízdou na kajaku v divokých peřejích, které doprovázel širokou gestikulací a zvuky napodobující burácení vody v kaňonu.

Same, právě jsem přistál, beru taxíka a jedu k tobě. Dan.