Kapitola třetí

„Pěkné to tu máš,“ chválil Dan byt. „Kdo ti to zařizoval? Neříkej, že ty sám.“

„Sestra.“

Dan se zastavil. „Sakra. Promiň.“

„V pohodě, pokračuj. Nemohls to vědět. Na konci chodby doleva.“ Pobídl ho Sam. „Někam se posaď. Já skočím do kuchyně. Co si dáš?“

„Espresso?“

„To se ptáš nebo objednáváš?“

„Obojí Same,“ zasmál se Dan.

„Jasně že mám espresso, ty cyniku. Na pití vodu?“

„Ano prosím, jsem po tom letu vysušený jak Rasputin,“ pronesl Dan.

„Dobře,“ vyprskl Sam smíchy, otočil se a zmizel další chodbou.

Za pár minut vyskládal na stůl Danovu objednávku a posadil se naproti.

„Jak jsi to myslel, že znáš Lucii?“

„Ne že ji znám, ale že jsem ji už někdy viděl,“ odpověděl Dan a natáhl se pro kávu. „Nevím Same, prostě některé lidi si zapamatuješ na první dobrou,“ dodal, když si všiml jeho pohledu.

Sam nebyl úplně spokojený s odpovědí. „Fajn. Tak povídej, co tě přivádí.“

Dan hned neodpověděl. Usrkl horké espresso a pozoroval výhled za okny. Neví jak začít, napadlo Sama. Je tady kvůli penězům? Asi ne... Nikdo by mi teď nepřišel nabízet investice. Přiletěl přes půl země. Prý to spěchá a není to na telefon. Potřebuje dárce ledviny? Bože Samueli, nebuď tak absurdní, snažil se uklidnit divoké představy.

„Same,“ začal pomalu Dan. „Je to komplikované, neuvěřitelné a nepříjemné. Nešlo to po telefonu.“

Hmm, čte mi myšlenky? Napadlo Sama. „Komplikovaných a neuvěřitelných debat jsme měli hodně,“ usmál se.

„To jo Same. Fantazie, teorie, konspirace... Tohle je ale surová pravda.“

V každé větě mi řekl jménem, to bude vážné, nedokázal Sam uklidnit svůj vnitřní hlas.

„Hele, nevyhoď mě hned. Chci totiž mluvit o tom, co se stalo tvé sestře…,“ vyhrkl konečně Dan.

„Cože...?“ Nechápal Sam. „Jak co se stalo mé sestře? Anna zemřela při porodu!“

„Já vím kamaráde. Stejně jako její dítě. A manžel za dva dny skočil z okna. Já vím.“ Dan mluvil potichu. Soucitně. S pohledem sklopeným k zemi. „Známe tvůj příběh. Ale to prostě není úplná pravda.“

Chvíli trvalo, než si Sam uvědomil Danova poslední slova. Jeho mysl se toulala ve vzpomínkách. Na sestru. Na tři rakve, které společně zajížděly do hloubi rodinné hrobky. Nebýt několika nejbližších přátel, dnes by tu neseděl.

„Co mi chceš říct?“ zeptal se sarkasticky. „Že nezemřela při porodu? Že ji někdo zabil? Nebo něco jiného, stejně absurdního?“ dodal pochybovačně.

„Něco mnohem absurdnějšího,“ naznačil Dan rozmáchlým gestem a naklonil se k němu. „Tvoje neteř možná pořád žije. Promiň, chápu. Je to šok.“

Sam viditelně zalapal po dechu. Než se zmohl na slovo, Dan ho zvednutím ruky zastavil.

„Vydrž. Je tady jedno video, které ti chci ukázat. Věnuju se tomu už rok. Hledám, pátrám a snažím se pochopit, co se vlastně děje.“ Z tašky vytáhl tablet a postavil ho na stůl. „Záznam domácího porodu.“

V Samových očích se zračil smutek. „Jak video z domácího porodu souvisí s mojí sestrou? Která rodila v nemocnici,“ zeptal se znechuceně.

„O porod vůbec nejde. Ten přeskočíme. Ale co se dělo po porodu. Něco podobného se stalo tvé sestře. A švagrovi.“

Sam cítil, že smutek, zlost a podráždění, které v něm bývalý spolužák vyvolal, pomalu ale jistě vytlačuje touha po pravdě. Vzpomněl si na slova sestry v jednom z jejích posledních dopisů: Nevědomí, bráško, je skutečné utrpení.

Zpráva z nemocnice byla strohá. Žena i dítě zemřeli krátce po porodu. Příčina úmrtí neznámá. Na dotazy dostával vyhýbavé odpovědi. Kdo byl porodník a kdo asistoval? Prý tam už nepracují. Adresu nebo kontakt nesdělují. Ochrana osobních údajů. Policie nezjistila žádné pochybení a případ odložila. Protože nikdo nebyl obviněn, nedostal se do spisu. Samův právník prohlásil, že tak rychlé odložení podobného případu nikdy nezažil. Uzavřel to slovy: „Je to celé jakési divné...“

K tomu všemu, jediný přeživší - švagr Ben, spáchal sebevraždu.

Možná to není smutek z toho, že přišel o sestru. Možná jsou to právě nezodpovězené otázky, které vykolejily jeho život.

Rasputin… naskočilo Samovi v mysli, když pozoroval Dana. Ruský mnich se údajně ubránil zákeřné vražedné otravě tím, že užíval jed v malých dávkách a tím vytrénoval imunitu. Pověst je vymyšlená, ale třeba prožívám něco takového, říkal si v duchu Sam. Podvědomé, neviditelné a nezodpovězené otázky jsou jako malé dávky jedu, díky kterým teď, tváří v tvář možné pravdě, neupadl do naprosté rezignace.

„Moc zábavné to nebude,“ pronesl Dan, když si všiml hořkého pousmání v Samově tváři.

„Jasně. Promiň.“ Sam se přisunul blíž ke stolu. „Můžeš to pustit.“