ROMÁN NEVĚDOMÍ

PROLOG

Bratříčku,

je to už patnáctý dopis v řadě, který si posíláme. Miluji tu naši tradici. Pro mě je to tajemství v dřevěné krabičce schované pod hromadou prádla. Návrat k dětským pocitům štěstí. Držet v ruce dopis od tebe znamená mít tě poblíž.

Vím, že to cítíš podobně. Ostatně jsme dvojčata. Pamatuješ, jak jsem v první třídě přišla ze školy s tím, že mě bolí břicho a tebe hodinu předtím odvezli s akutním zánětem slepého střeva? Prostě spojení.

Doufám, že díky svému ženskému dvojčeti netrpíš každý měsíc. Ale nikdy sis nestěžoval, tak snad ne. Nebo jsi tichý hrdina.

A i kdyby — nějakou dobu teď budeš mít od bolestí pokoj. Ano, chápeš to dobře. Jsem těhotná.
Na zdraví, budoucí strýčku!

Vím to dva dny. Proč jsem ti hned nezavolala?

Jednoduše jsem potřebovala čas pro sebe. A teď se potřebuju vypsat. V telefonu bychom hodně mluvili, ale vlastně nikam nedošli a zmatek v mé hlavě by se ještě víc prohloubil. Táta říkával: „Když mi chceš něco důležitého nebo složitého sdělit, zkus to nejdřív napsat.“

Jak víš, jsme už nějakou dobu s Benem v krizi. Je to čím dál horší, takže spolu už ani nespíme. Pár slov ráno, pár večer. Cizinec ve vlastním bytě. No nic, nejsi můj terapeut. Ale — jak sakra můžu být těhotná?

Ne, bráško, není v tom nikdo jiný. Pokud tedy ke mně v noci nesestoupil Bůh nebo nepřiletěl ďábel.
Haha. No, moc vtipné to není.

Je tu jedna ulítlá možnost. Před pár týdny jsme byli s Benem na oslavě narozenin a oba se dost nechutně opili. Každý z jiného důvodu. Já ze smutku, Ben ze zvyku.

Ráno jsem se vedle něj probudila. Nahá. Kristepane. Nevěřím, že mezi námi k něčemu došlo, ale co když?

To nevědomí je trochu děsivé.

Proč to jednou nemůže být jednoduché, radostné a šťastné? Promiň za tuhle depku.

Dávej na sebe pozor. Už máme jen sebe. Možná tě teď budu potřebovat víc, než kdykoliv předtím.

Budu máma, bratříčku. A vím, že ty budeš ten nejlepší strejda ve vesmíru.

Tvoje Anna.

KNIHA PRVNÍ – SAMSARA

I.

Zápis z knihy Věčnosti

Toho dne prvního, Elohima sevřela strašlivá vnitřní bitva světla a temna. Vědomí jeho pak pod tíhou puklo a tři světy stvořilo. Naraka prvním světem se stala. Tam Azazel do vyhnanství poslán byl a zde, v ohni věčném, armády Daevů stvořil. Druhým světem stala se Svarga. Tam trest svůj Gabriel odpykává. Zde v záři svého světla andělské stoupence vytvořil. Třetí pak zrodila se Samsara. Kde zbytek vědomí Elohima odpočinutí věčné našlo.

Den druhý Elohimovo místo Aksaya převzala. I rozhodla se zabránit návratu jeho, proto knihu Věčnosti sešila, bezedný kalamář mlékem prvních hvězd naplnila a tři světy zamčela do nekonečného cyklu zrození a smrti.

Dne třetího se tyto tři světy domovem duší staly. Fragmenty Elohimova vědomí povstaly a schránky k přežití hledat začaly.

Elezear, kronikář.

Bolest hlavy, sucho v puse a tělo rozlámané. Stejné probuzení jako mnohokrát předtím. Sáhl vedle sebe a naslepo tápal po nočním stolku ve snaze najít sklenici vody, kterou byl spláchl nepříjemnou pachuť hýření. Nebyla tam. Přetočil se na záda a tupě zíral do stropu.

Bytem se nesly tiché kroky. Zaposlouchal se. Jemné cinkání skleniček. Vybírání příborů. Otevření lednice a klokotavý zvuk rozlévaného nápoje. Nebylo to poprvé, ale většinou slyšel jen sprchu a klapnutí vstupních dveří. Některé se přišly rozloučit. Vždy dělal, že spí.

Dnes je to ale jiné.

Zvuky fungující domácnosti. Po dlouhé době pocítil radost z nového rána. Zavřel oči. Snažil se rozpomenout na proběhlý večer. V zakaleném oparu vědomí viděl obrysy několika žen u společného stolu. Jedna z nich bude nejspíš v jeho kuchyni.

Bytem se rozezněla hudba. Zprvu slabě, postupně ale sílila.

„Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná je skutečná,“ nesla se k němu slova písně.

Asi budíček. Snad pozvání ke snídani.

Vyhrabal se z postele. Cestou do kuchyně míjel zrcadlo. Chvíli pozoroval vlastní odraz. Prohrábl si vlasy a promnul obličej. Nepomohlo to. Pořád na něj civěla výčitka s hlubokými vráskami kolem unavených očí, neoholeným strništěm, opuchlými tvářemi a vysušenými rty.

„Mám chuť ti dát pěstí,“ řekl nahlas. „Ale škoda zrcadla. Stejně by to byla remíza.“

V odraze si ještě všiml, že druhá polovina postele byla ustlaná. Dnes je to opravdu jiné.

Stála opřená o kuchyňskou linku. Štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Modré oči a dlouhé světlé vlasy prosvícené dopoledním sluncem. Dívala se na Sama, který zůstal stát na prahu dveří. Pobavená tím, jak rozpačitě na ni hledí. Rozhodla se mu pomoct. Natočila sklenici vody a položila ji kousek před sebe.

S úlevným výrazem přišel blíž, na dva loky ji vyprázdnil a napřáhl ruku.

„Díky moc. Sam.“

„Já vím,“ usmála se. „Lucka. Stejné jméno jako včera.“

„Jasně. Promiň.“ Zastyděl se. „Byli jsme spolu v baru...“

Přikývla.

„Musel jsem vypadat strašně.“

Cukly jí koutky. „Docela jo.“

„A jak jsem tě sem dotáhl?“

„Ty mě?“ pozvedla obočí.

„No výborně…,“ vydechl překvapeně. „Teď mám chuť se propadnout pod zem.“

„No já jsem tě netáhla,“ zasmála se. „To číšníci, taxikář a vrátný.“

„Nádhera,“ pokračoval sarkasticky, „asi raději vynechej detaily. Kde jsi spala?“

„V tom pokoji se žlutými závěsy,“ ukázala dál do bytu.

„Tak to je fajn,“ přitakal. „Tam přespávala i Anna.“ Zadrhl se mu hlas.

„Upřímnou soustrast, Same.“

„Jo no… Už jsou to tři měsíce,“ zadíval se ven. „Děkuji. A díky, žes mě nenechala někde v příkopu.“

Ta ranní písnička, došlo mu. Byl to záměr. Připomínka jeho destruktivních manýrů. Bude asi hodně upřímná.

„Byl jsi docela nalitý, ale milý a vtipný,“ řekla shovívavě. „A pojď se najíst,“ ukázala na prostřený stůl. „Tvoje oblíbené...“

„Ah, palačinky jako od maminky. Nebojíš se následků?“

Lucka se rozhlédla kolem. „Nevidím kamery.“

„No jo, tenkrát se mi to moc nepovedlo,“ zareagoval na skrytou narážku.

Odsunul jí židli a pak si přisedl.

„Vaše palačinky jsou dobré, ale měla byste ochutnat ty od mojí mámy…“ parodovala hlubokým hlasem televizní rozhovor, kde ho před lety moderátorka překvapila oblíbeným jídlem.

Sam ukázal na solničku. „Zapomněla osolit těsto. Víš, jaký rozdíl udělá špetka soli?“

„Hmm,“ pokrčila čelo. „Bylo to vidět…“ popíchla ho.

„No jo no,“ zamručel a natáhl se pro džem. „Co už. Zjevně si to lidi pamatují,“ zamával významně lžičkou.

Svět se mu najednou začal točit jako vír ve vodě. V rozmazaném prostoru zůstával ostrý jen její obličej. Pozvedla k němu oči. Tvář se pomalu měnila. Najednou se díval do očí své sestry. Hýbala rty. Snažil se zachytit slova, ale neslyšel je. Zkoušel promluvit. Zvednout ruce. Dotknout se jí. Nešlo to. Zachvátila ho panika. Umírám? Volá mě Anna k sobě?

„Same, co se děje?“ stiskla mu Lucka ruku. Obraz sestry okamžitě zmizel.

Chvíli na ni zmateně hleděl a pak sklouzl očima k její ruce. Pustila ho.

„Počkej,“ zachytil ji. „Krásně voníš.“

Co to meleš? Vynadal si v duchu.

Lucka se úlevně rozesmála. „Proto jsi zůstal tak mimo? To je milé. Víš to, že si lidi podvědomě vybíráme podle vůně?“

„Tak to mám velké štěstí,“ napodobil Sam její rozverná gesta.

Pak ale zvážněl a sevřeným hlasem dodal: „Nevím, co se stalo. Viděl jsem svoji sestru.“

„Jak to myslíš?“

"Seděla tady," ukázal na ni. "Místo tebe."

Na chvíli se zamyslela. „Připomínám ti ji?“

„Bylo to zvláštní. Jako by mi chtěla něco říct,“ odpověděl neurčitě.

„Tušíš co?“

Opřel se a zaklonil hlavu. „Ne.“

Dojedli a přešli do obývacího pokoje. Lucka hned zamířila k oknu. Dívala se ven. Město se rozléhalo až k dalekému horizontu. Z této výšky vypadalo jako stavebnice z kostek. Barevné a symetrické.

„Ještě jsi to v sobě neuzavřel,“ vrátila se k tématu.

Sam si všiml, že slunce teď barví její vlasy do oranžova. Možná mi opravdu připomíná sestru.

„Je to možné.“ Nechtělo se mu o tom přemýšlet. Stejně to nikam nevede.

„Měli jste k sobě hodně blízko,“ vzala do ruky zarámovanou fotografii. „Sluší vám to tady spolu.“

Hořce se usmál.

Lucka si dál prohlížela fotografie na stolku. Jednu z nich otočila k Samovi.

„Rodiče?“

„Před rokem se zabili v autě,“ přikývl. „Ještě tam chvíli zůstaň a naliju si panáka.“

„Je to řešení?“

Zavřel oči. V hlavě měl prázdno. Řešení? říkal si v duchu. Řešení čeho?

Škrtnutí zápalky ho probralo ze zamyšlení.

„Miluju svíčky,“ pokrčila rameny.

Vzduch zavoněl po dýni a skořici. Opět mu to připomnělo pocit domova.

„Běžně sebou nosíš svíčky?“ podivil se.

„Dámské kabelky jsou bezedné a plné tajemství.“

Naklonila se ke svíčce. „Krásná vůně. Víš, odkud pochází Halloween?“

„Něco s Kelty? Myslím,“ zapátral rychle v paměti.

Tenký plamen svíčky se chvěl. Jakoby uhýbal jejím dlaním.

„Ano. Věřili, že se na konci října otevírá hranice mezi světem duchů a lidí. Nasazovali si dýně na hlavu, aby je neodnesli.“

„Pomohlo jim to?“

„Věříš na duchy, sarkastický Same?“ vystihla tón jeho hlasu.

„Asi jako lidi, co v listopadu řeknou, že cítí ducha Vánoc.“

„Nech toho nebo se záhadně vypařím,“ pohrozila mu naoko.

„K tomu ta svíčka nestačí.“

Její hrozivý pohled ho rozesmál. Chtěl ještě něco dodat, ale zpráva v telefonu byla rychlejší.

Přistál jsem, beru taxíka a jedu k tobě. – Dan

II.

„Přijede Dan,“ povzdechl si. „Spolužák ze školy. Úplně mi to vypadlo.“ Opřel hlavu a zamyšleně pozoroval strop. „Neviděli jsme se tak deset let.“

„Proč ten smutek? To bude fajn setkání po letech,“ točila Lucka konečky vlasů mezi prsty.

Sam pokrčil rameny. „Vůbec netuším, proč chce přijet. Dan byl vždycky trochu jiný,“ dodal po chvíli.

Lucka složila nohy pod sebe. „V čem?“

„Vlastně nevím, jak na mě sehnal kontakt. Po smrti Aničky to není jednoduché.“

„Copak? Nový telefon?“ hádala. „Útěk ze sociálních sítí?“

„Jo,“ zašklebil se. „Obojí. Nezvládal jsem nekonečný proud nabídek, jak mě zbavit osamělosti a utrpení.“

„A peněz,“ rozesmála se.

„Hlavně peněz,“ přidal se k ní.

„Třeba i jemu půjde o peníze.“

„Hm, to si nemyslím,“ zakroutil hlavou. „Vydrž, něco ti ukážu,“ vyskočil najednou Sam. „Snad to ještě najdu,“ volal. Slova se postupně ztrácela v chodbách bytu.

Lucka po chvíli vstala a začala obcházet pokoj. Prsty jemně klouzala po opěradle sedačky. Na moment se zastavila u stěny plné uměleckých předmětů. S nezájmem prošla kolem televize a knihovny. Zastavila se až v rohu plném rostlin a zaposlouchala se do šumu tiché závlahy. Potom rozhrnula listy ukrývající sošku modrého boha Váju – na antilopě jedoucí symbol větru, dechu a životní síly. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a pomalu na něj přiložila ruku. Šaty a vlasy jí rozechvěl jemný vánek, zatímco vše kolem zůstávalo klidné. Pár pupenů se probudilo a květy z nich nesměle vykoukly.

„Už běžím!“

Lucka stáhla ruku, pohladila pár listů a rychle se posadila zpět.

„Našel jsem to,“ mával nadšeně kusem papíru. „Pozvánka na oslavu. Ve třetím ročníku jsme vyhráli ligu. To je Dan,“ ukázal jí nevýraznou kresbu.

„Koho mi připomíná?“ zkoumala zažloutlý portrét.

„Určitě Rasputina. Dostal tu přezdívku na škole. Tenkrát jsme vyhráli díky jeho rituálům,“ nasadil tajemnou tvář, pak se rozesmál. „Alespoň tak praví naše studentská legenda.“

„Rituálům?“ chytla se.

Přikývl. „Finálový zápas jsme díky němu vyhráli na poslední chvíli. Poslední body.“ Naznačil basketbalový hod „Sesypali jsme se na něj a někdo zakřičel – Rasputine, tys to musel začarovat! Byla to sranda. Dan měl vždycky rád mystiku a nadpřirozené jevy. Vedli jsme spolu dlouhé odborné debaty,“ dodal se vztyčenou bradou.

„Ale,“ podivila se. „Nadpřirozeno? Povídej... čemu věříš?“

„To ti rád řeknu.“ Vzal ji za ruku a dovedl k oknu. „Vidíš to slunce? Věřím, že večer zapadne a zítra zase vyjde.“

„Samueli!“ bouchla do něj. „Tak to je velká mystika. Tvoje debaty s Danem musely mít hloubku.“

„To měly,“ potvrdil s vážnou tváří. „Jenže pak se hodně zranil a měl jiné starosti.“

„Dnes to doženete.“

„Myslíš? Vytáhne na mě nějakou mystiku?“

„Třeba ty na něj.“

„Něco bych tu měl,“ ztišil spiklenecky hlas. Potichu se přesouval ke kytkám. „Ještě před pár dny nekvetla ani jedna z nich,“ otočil se na Lucii, která přišla za ním. „No tak… Musíš být nenápadná jako já. Vyrušíš je. A vůbec, co se tak culíš?“

„Nevím, třeba za to může ženská energie,“ ukázala rozverně na drobné květy.

Posmutněly mu oči. „Máš pravdu. Asi jim občas chybí někdo jako Anna.“

Po chvíli společného mlčení a rozjímání nad probuzenými pupeny se Sam podíval na hodinky. „Už by tu měl být. Vrátný ho pustí rovnou nahoru.“

„Dobře. Posbírám si věci a půjdu.“

Sam ji zachytil. „Počkej. Chci ti poděkovat za dnešek,“ řekl rozechvěle. „Něco jsi dnes změnila.“

„To mě těší, Same. Taky děkuju.“ Chvíli se mu dívala do očí, pak ukázala ven. „Pokud zítra vyjde slunce, zavolej mi. Budu ráda.“

Krátce na to se ozval zvonek a za dveřmi stál Dan. Už to nebyl ten Raspi z univerzity. Hlubší vrásky, širší nos, popraskané rty, delší vousy. Šediny ve vlasech. Štíhlý, v dobré formě. Ale dobrácký úsměv mu zůstal.

„Předávám ti ho,“ kývla hlavou směrem k Samovi, když si s Danem potřásla rukou. „Je skoro celý. Beru si jen malý kousek,“ dodala s lišáckým úsměvem.

Rozloučila se a odešla. Sam zůstal stát u dveří a mlčky sledoval prázdnou venkovní chodbu. Na vteřinu měl pocit, že Dana její přítomnost vyvedla z míry. Možná ho jen mrzelo, že narušil jejich společný čas. Zamyšlený se vrátil do bytu. Stále cítil letmý dotek, který mu při odchodu věnovala.

„Hezká holka,“ řekl Dan a ohlédl se ke dveřím. „Už jsem ji někde viděl.“

III.

„Pěkné to tu máš,“ chválil Dan byt. „Kdo ti ho zařizoval? Ty sám?“

„Sestra.“

Zastavil se. „Sakryš. Promiň.“

„V pohodě. Na konci chodby doleva,“ pobídl ho Sam. „Někam se posaď. Skočím do kuchyně. Co si dáš?“

„Espresso?“

„Ptáš se, nebo objednáváš?“

„Obojí, Same,“ zasmál se Dan.

„Jasně že mám espresso, ty cyniku. Na pití vodu?“

„Ano, prosím, jsem po tom letu vysušený jak Rasputin,“ pronesl Dan.

Sam vyprskl smíchy. „Dobře.“ Otočil se a zmizel v nejbližších dveřích.

Za pár minut vyskládal na stůl Danovu objednávku a posadil se naproti. „Jak jsi to myslel, že znáš Lucii?“

„Ne že ji znám. Možná jsem ji někdy viděl.“ Dan se natáhl pro kávu. „Nevím. Prostě někdy máš ten pocit,“ pokrčil rameny.

Sam zkřížil ruce na prsou. „Fajn. Tak povídej. Co tě přivádí?“

Usrkl horké espresso a místo odpovědi pozoroval výhled za okny. Neví jak začít, napadlo Sama. Je tady kvůli penězům? Asi ne... Přiletěl přes půl země. Prý to spěchá a není to na telefon. Snad nepotřebuje ledvinu.

„Same,“ začal Dan poněkud nejistě a bloudil očima po místnosti. „Jak to říct... Je to komplikované. Nešlo to po telefonu.“

„Komplikací jsme zažili…“ usmál se Sam. Zatím mu to znělo jako omluva za vyrušení.

„To jo. Fantazie. Teorie. Konspirace… Tohle je jiné. No nic…“ Konečně se mu zadíval zpříma do očí. „Jde o Annu.“

„Cože...?“ nechápal. „Anna zemřela.“

„Při porodu. Stejně jako dítě. Údajně.“ Dan mluvil soucitně. „Ale… je v tom něco víc,“ cuknul sebou.

Sam udiveně zvedl obočí.

„Nechápu. Jakože je někdo zabil?“ zeptal se sarkasticky a hlavou mu probleskla vzpomínka — tři rakve, které společně zajížděly do rodinné hrobky. Dlouho pak seděl na blízké lavičce. Jedinou společnost mu dělal šedý holub, bezstarostně hopkající kolem. Se západem slunce odletěl i on.

Vůbec nic neví, zarazil se Dan. Musím na to jít pomalu. „To samozřejmě ne,“ nahnul se k Samovi. Chvíli přemýšlel nad volbou dalších slov. „Vlastně nejde ani tak o Annu, jako o neteř.“ Zhluboka se nadechl „Možná žije.“

Samovi se zatočila hlava a zalapal po dechu. Než se zmohl na slovo, Dan rychle pokračoval: „Vydrž. Dej tomu šanci. Pustím ti jedno video z domácího porodu.“ Z tašky chvatně vytáhl tablet a postavil ho na stůl.

Sam se zamračil. „Jak to s tím souvisí? Rodila v nemocnici.“

„Nijak,“ přikývl Dan a jeho ruka vykroužila široký oblouk. „Jde o to, co se děje potom.“

Po smrti Anny narazil Sam na hradbu mlčení. Marně se snažil zjistit, k čemu došlo. Nemocnice neustále uhýbala, policie kličkovala a právník nakonec řekl:

„Je to celé jakési divné. Někdo to posral a kryjí se navzájem.“

„Co můžeme udělat?“ zeptal se ho tehdy.

„Nic. Dokud to neuzavřou.“

„To je jak dlouho?“

„Dny, týdny, roky...“ pokrčil právník rameny. „Do té doby bohužel ani dědictví nevyřešíme.“

Odfrkl si. „To mám úplně u prdele.“ Odešel a praštil za sebou dveřmi.

Teď mu na mysl přišla slova z posledního dopisu od sestry: Nevědomí je utrpení. Možná ho netrápila jen smrt rodiny, ale i nezodpovězené otázky.

„Nechápu. Pochoval jsem cizí dítě?“ kroutil hlavou. „Někdo ji vyměnil nebo co?“

„Tak nějak,“ přikývl Dan. „Ale je to… divnější,“ dodal neurčitě.

„Divnější?“

Dan si masíroval zátylek. „Proto tohle video,“ ukázal na tablet. „Bez něj to nebude dávat smysl.“

„Co nebude dávat smysl?“ zvedl Sam obočí.

Dan viditelně zaváhal. „Příběhy, které se táhnou tisíce let,“ vysoukal ze sebe neochotně. Přestřelil. Došlu mu to okamžitě.

Sam se křečovitě zasmál. „Tisíce let... Zbláznil ses?“

„Kéž by,“ pokrčil Dan rameny.

Skepticky si Dana prohlížel. „Neriskuj,“ varoval ho.

„Jakože jsem přiletěl přes půl země rýpat se ti v ranách?“ ohradil se Dan. „Na škole jsem měl Annu hodně rád. Dobře to víš,“ připomněl Samovi společnou minulost.

Sam si odfrkl. „Nebyl bys ani první ani poslední, kdo si rýpnul. Zase takový miláček národa nejsem.“

Dan se opřel do křesla. „Nebuď absurdní. Skoro mě to urazilo.“

Sam jen pokrčil rameny.

„Tak jinak,“ snažil se Dan změnit směr rozhovoru. „Anně život nevrátíme. Ale co když tvoje neteř opravdu žije?“ upřel na Sama pohled.

„Nevím, Dane. Mám to jít někam vystřílet?“

„Ach jo,“ vydechl Dan odevzdaně. „Můžu pustit to video?“

„A divíš se?“ odvětil Sam. „Klidně si to pusť, bránit ti v tom nebudu,“ rozhodil rukama.

IV.

Dlouze, beze slova, pozoroval Dana. Hledal v něm emoce, které by poslední minuty záznamu překlopily v groteskní vtip — sarkastický, černý, nepovedený. V absurdno, kterým vůdci sekt lámou poslední zbytky odporu. Jak tohle může myslet vážně? Mám ho vyhodit? Nebo snad připustit, že se to stalo i Anně? Samův vnitřní hlas servíroval mučivý rozpor.

Dan byl napjatý, ale klidný.

Sam nervózně poklepával nohama. „Můžeš mi...“

„Pustíme si to ještě jednou,“ přerušil ho Dan okamžitě. Natáhl se ke stolu a vrátil nahrávku do míst, kde začínali.

Zakroutil hlavou a pohledem sklouzl k obrazu na zdi. Poslední, který mu Anna koupila. Nad klidnou hladinou moře zuřila apokalyptická bouře. Oči jí svítily radostí, když ho přivezla.

„Krásně se ti sem hodí,“ ustoupila tehdy pár kroků od zdi a chytla ho za ruku. „Buď vždy jako ta voda,“ řekla mu.

Dan znovu pustil záznam.

Vyčerpaná, zhluboka oddechující žena svírala v náručí narozenou holčičku. Do její strhané tváře se vracel úsměv. Bolest polevovala, křik a nářek střídalo úlevné ticho. Porodní asistentky uklízely. Jedna z nich se přitočila k muži u dřevěné lavice a něco mu pošeptala. On ji krátce objal a ženy odešly do vedlejší místnosti.

Muž přistoupil ke své ženě, odsunul jí pramínky vlasů z tváře, políbil na čelo a přisedl si.

„Chceš si ji na chvíli vzít?“ usmála se na něj..

Nadšeně přikývl. V ten samý okamžik jeho pozornost upoutalo i něco jiného. Kousek od nich, v rohu roubenky, se zavlnil vzduch — jako by jej ohřál oheň. Všiml si stínu, který prostoupil oním zvláštním úkazem, ale krátce nato upadli se ženou do bezvědomí. Do místnosti vstoupila postava, zahalená v dlouhém plášti s kapucí. Přišla k posteli a z náruče bezvládné matky vzala narozenou holčičku. Ta okamžitě propukla v srdceryvný pláč — tak pronikavý a silný, že plameny vonných svíček v jediném okamžiku zhasly. Dokonce se zdálo, že natahuje ruce k bezvládným rodičům. Tajemného návštěvníka to nezastavilo. Společně zmizeli za oponou horkého vzduchu, aby se za krátký okamžik vrátili zpět. Teď už v naprostém tichu položil malé bezvládné tělo zpět na hruď matky a odešel odkud přišel. Vzduch v místnosti se narovnal a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o jeho návštěvě.

Pláč dítěte přivolal jednu ze zdravotních sester. Pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled na tři bezvládná těla ji šokoval. Zakřičela o pomoc, přiskočila k dítěti a začala s oživováním. Kolegyně přiběhly vzápětí a celou scénu zachvátil zoufalý boj o život.

Dan se podíval na Sama a zastavil záznam. „Tak napodruhé stačí.“

Poslední část nahrávky byla nejhrůznější. Stačilo ji vidět jednou. Rodiče se nakonec podařilo probrat. Zraněná matka se okamžitě drala k dítěti, zatímco manžel se ji snažil zadržet, aby zdravotnice mohly dělat svou práci. Nářek, pláč, křik, vztek, zmatek… a nakonec děsivé ticho. Všichni pochopili, že je konec.

Sam se zvedl a přešel k oknu. Mlčel. Dlouho. Lháři nesnášejí ticho při rozhovoru. Ticho je zbraní pravdy. Dan vydržel a nepromluvil. Možná má s neteří pravdu?

Začal padat sníh.

„Nádherný výhled,“ vyhlížel Dan z okna.

„Nedává mi to smysl,“ otočil se na něj pomalu Sam. „Někdo jim unesl dítě?“

Dan přikývl.

„A za chvíli ho přinesl zpět. Asi mrtvé, jak jsem pochopil,“ pokračoval Sam. „Ten trik se vzduchem, to bylo co?“ rozhodil nakonec rukama.

„To nevím,“ připustil Dan. „Mám teorii o nějaké rázové vlně, která dokáže uspat,“ klouzal rukou v prostoru.

„Dítě ale nespalo,“ poznamenal skepticky Sam.

„Kromě dítěte,“ souhlasil Dan. „Asi to na ně nefunguje,“ pokrčil rameny a pokračoval: „Jak říkám, je to poprvé, co mám takový záznam.“

„Co ti rodiče?“

Dan se zády opřel o skleněnou tabuli a chvíli Sama upřeně pozoroval. Věděl, proč se ptá. „Žijí, Same.“

Sam poklesl v kolenou a zatočila se mu hlava. Samozřejmě. Proč moje sestra ne…?

„To je dobře,“ pronesl sotva srozumitelně.

Buď jako ta voda…

Dan se vrátil ke stolu a dolil sklenice. Jednu z nich podal Samovi. „Jak se to vezme. Ta žena se jmenuje Veronika. Stejné jméno chtěli dát dítěti. Její poslední věta byla: Tohle není moje dcera. Od té doby nepromluvila. Celé dny sedí v tom pokoji a čeká.“

„Panebože. Chudák.“

„Jo. Kdo chce přežít vlastní dítě…,“ souhlasil Dan.

„A manžel?“

„Michal. Ukazoval video, kudy chodil. Snažil se najít odpověď. První se toho chytla policie. Místo pomoci je obvinili z falšování důkazů a úmyslného zabití,“ znechuceně si poklepal na čelo. „Časem se dostal až k nám a my jsme ho z toho vysekali. Uzavřeno jako nevysvětlitelný případ.“

„K vám?“ zpozorněl Sam.

„K mému týmu,“ přikývl. „Nebyl to první případ únosu. Ale první, který vidíme.“

Sam se nenechal odbýt. „Co přesně znamená tvůj tým?“

„Pojď si sednout,“ vzal ho Dan za loket, ale Sam se nepohnul a dál na něj upřeně zíral.

„Dobře,“ zvedl Dan ruce. „Právníci, ex policajti, ajťáci. pár podivínů. A kněží, například. Nejdřív pár nadšenců, dnes je z toho firma. Vyšetřujeme různé paranormální jevy. Jen těmi únosy se zabýváme pár let.“

Sam neskrýval překvapení.

„Kněží?“ zeptal se nevěřícně.

Dan pokrčil rameny. „Nevěřil bys, kolik se platí za vymýtání.“

Znělo to provinile.

„Kdo to udělal? A proč?“ vrátil se Sam k záznamu.

„Hele, to zatím nevíme,“ ošíval se Dan.

„Na hodně otázek ti řeknu že nevím,“ pokračoval pod tlakem Samova vyčítavého pohledu. „Proto jsem tady. Mimo jiné tedy. Třeba mi pomůžeš doplnit pár věcí.“

„Máš pocit, že něco vím?“ ušklíbl se Sam. Zakroutil hlavou a začal se nervózně procházet kolem.

„Ani já netuším, jak to říct, aby ti to dávalo smysl,“ pokusil se Dan ještě o slabou obranu.

Nevypadalo to, že mu Sam věnuje pozornost.

Snažil se srovnat myšlenky. Tenkrát, v obilném poli, vzpomněl si, ztracen mezi vysokými a hustými stvoly. Dlouho do večera volala Anička jeho jméno, dokud se nenašli. Plakala štěstím. Vždycky tě najdu, řekla tehdy — a vždycky našla.

„Říkal jsi, že se tomu věnujete pár let,“ obrátil se na Dana, aniž by zastavil kroky. „Kolik takových případů máte?“

„Zhruba kolem dvou stovek.“

Sam se znovu nadechl k dalším slovům, ale Dan ještě dodal: „Mají podobné znaky, nemusí to nutně být ono. Ale je jich kolem dvou set.“

„To je přece strašně moc,“ obrátil se na něj Sam. „Museli si to policajti už spojit, ne?“

Dan se zakroutil v křesle. „Same. Denně zemře při porodu téměř tři tisíce dětí. Denně. To je milión ročně.“

„Strašné,“ nechápal Sam. Statistika ho nepříjemně překvapila.

„Pro nás dva jsou dvě stovky hodně, ale je to nic. Jasně, kolik jich je skutečně?“ položil Dan řečnickou otázku. „Žádné číslo na radaru to ale nebude. Pak se nediv, že vypadáš jako magor, když se obrátíš na úřady,“ hořce to uzavřel.

Sam se konečně zastavil. „Ale stejně pořád nechápu, jak to souvisí s Annou.“

„Jasně,“ řekl Dan a přešel ke své tašce.

Vytáhl obálku, položil ji na stůl a kývl na Sama.

„Pochopil jsem, že tohle jsi nečetl. Policejní zpráva z porodu tvé sestry.“

V.

Zůstal zaraženě stát. Tak blízko odpovědím, a přesto zaváhal. Rozpor mezi touhou a strachem ho ochromoval. Stejně jako parašutistu před prvním seskokem nebo lékaře před první operací. Hledal v sobě víru, že unese obojí.

„Odkud to máš?“ promnul si nervózně ruce.

„Mám všeho schopný tým,“ odpověděl Dan s lehkou hrdostí. Naznačil ťukání do klávesnice, ale bylo jasné, že víc k tomu neřekne. „Nemusíš to zatím číst celé. Strana tři, čtvrtý odstavec,“ pobídl jeho nerozhodnost.

Sam se posadil a opatrně vyndal kupu potištěných papírů. Nalistoval zmíněnou stranu, ještě jednou se nedůvěřivě podíval na Dana a začal číst. Konečky papírů se po chvíli rozechvěly.

„To snad není pravda,“ vydechl po chvíli. Nenápadně se snažil utřít zvlhlé oči.

„Poškozený uvedl, že upadl do bezvědomí. Když se probral, jeho žena a dcera byly mrtvé…,“ citoval Dan z protokolu.

Bolelo je to oba.

Sam se zkroutil v křesle. Podepřel si hlavu a zakryl oči. Potřeboval chvíli pro sebe. Vyrovnat se s pravdou o lžích a pochybnostech. Několikrát se zhluboka nadechl, ale tlukoucí srdce nezpomalovalo.

„Proč jsi říkal, že dítě možná žije?“ vysoukal ze sebe.

„Odpověď je trochu složitější,“ poškrabal se Dan na hlavě. „Pamatuješ, jak Veronika řekla: To není moje dítě?“

Sam nevěřícně zvedl hlavu. Oči se mu pořád leskly. „Neříkej mi... že jste ji vykopali.“

Vzduch kolem nich ztěžkl. Dan sklopil zrak. „Její otec chtěl.“

„Výborně. Takže nelegálně.“ odsoudil to Sam.

„Myslíš, že mě to těší? Hrabat se v mrtvém těle s otcem za zády? Náš nápad to nebyl.“

„Jasně. Všeho schopný tým,“ poznamenal Sam ironicky. „Nechápu, že s tím přišel,“ dodal ještě.

„Všichni chceme odpovědi, Same.“

„A ještě u toho byl. Uff. Nedal bych to,“ zakroutil Sam očima.

„Seveřan. Zlomený, ale tvrdý chlap. Byl jsem z toho podělaný víc, než on,“ doplnil Dan svůj prožitek s exhumací.

Samovi to nebylo příjemné.

„No dobře. To je asi jedno. A?“

Dan si poposedl. Možná nadšeně, spíš ale nervózně. „Na první pohled vypadá všechno tak nějak normálně,“ začal a pak se na chvíli odmlčel. „Až na jeden detail. V těle chybí DNA.“

Sam nechápal.

„Prázdné buňky. Bez organel, bez DNA,“ snažil se Dan o další vysvětlení.

Sam stále tápal. „Jakože klon?“

„Není to úplně klon. Spíš mrtvá kopie těla. Dokonale lidská panenka,“ gestikuloval doširoka Dan. Snad si myslel, že tím vysvětlí nevysvětlitelné.

Sam vypadal nepřítomně. Pak ale otráveně rozhodil rukama.

„Já už asi nevím, co na to říct. Začíná to být tragikomické. Máš tu někde skrytou kameru?“

„Cože?“ vydechl Dan a podvědomě se rozhlédl po místnosti. „Jaké kamery?“

„No u mě je nehledej,“ vyštěkl Sam. „Natáčíš to?“

„Ne. Nemám tu žádnou kameru.“ Dan zvýšil hlas. „Jsi normální Same? Nepřijel jsem tě přesvědčovat!“

„Jo? Tak mi řekni – proč jsi přijel? O co ti vlastně jde?“

Sam byl na nohou. Postavil se za křeslo. Jako voják za barikádu.

„Do prdele, Same.“ napřímil se Dan. Oči mu těkaly po místnosti. „Já jsem Annu miloval!“ zvolal zoufale.

„Jasně, před deseti lety. Netahej do toho pravěk!“ kontroval Sam.

Dan se nadechl k další odpovědi, ale zvonek u dveří spustil melodii.

„No a je to tady. Prokoukl jsem to. Přišel štáb. Konec show,“ zahlásil Sam teatrálně a rychle odešel. Pořád rozhazoval rukama.

Vrátil se po pár minutách.

„Přivezli objednané jídlo,“ řekl poněkud smířlivěji. Napětí povolilo

„Díky bohu, už padám hlady,“ oddechl si Dan. „Necháš mě to v klidu domluvit?“ zeptal se, zatímco Sam vyndával balíčky jídla na stůl.

„Nevím,“ utrousil.

Když se chystal zmačkat papírovou tašku, všiml si prázdného lístečku na dně. Vzal jej do ruky a převrátil. Na druhé straně byla slova:

Věř mu. L.

Sevřelo se mu srdce a podvědomě se ohlédl.

VI.

„Děje se něco?“

„Co myslíš?“ odpověděl Sam nepřítomně.

„Nejíš.“

„Aha,“ zavrtěl se. „Moment, něco si vyřídím,“ vyhrkl.

Tiše za sebou zavřel dveře do pracovny a horečně vytočil Lucku.

Číslo neexistuje. Cože? To není možné. Provolávali se navzájem. Zkusil to znovu. Nic.

Zmateně přešel k pracovnímu stolu a ztěžka dopadl na židli. Co je tohle za den. Pohrával si s telefonem v ruce, ale nedokázal se soustředit.

Měl bych se vrátit, uvědomil si po čase.

Stál u dveří, ale znovu se vrátil ke stolu. Otevřel pár zásuvek a nakonec vyndal malého plyšového králíčka. Koupil ho dva měsíce před tragickým porodem.

„Pro chlapce nebo holčičku?“ zeptala se tenkrát prodavačka.

„Nevím. To má být překvapení,“ řekl jí rozjařeně.

Společně se tomu zasmáli.

„Tímto béžovým plyšákem nic nezkazíte,“ mrkla na něj.

„Co by se mohlo pokazit,“ rouhal se.

„Můžu se s vámi vyfotit?“ vytáhla nakonec prodavačka telefon. „Viděla jsem vás v televizi.“

„Ty mi toho asi moc nepovíš, co?“ díval se do černých knoflíkových očí. Povzdechl si a vzal ho sebou.

Dan tázavě zvedl obočí. „Nepředaný dárek,“ položil Sam králíčka mezi jídlo na stole.

„Chápu. Všechno v pořádku?“

Sam váhavě přikývl a začal si rozbalovat studené jídlo. „Na co zemřela moje sestra?“ zeptal se při tom.

„Na infarkt. Je to ve zprávě. Přečti si to pak celé.“

Okamžitě ho přešla chuť a nepřítomně hleděl na stůl.

Dan ho chvíli sledoval. „Máme tři klíčové důkazy. Video, exhumaci a…“

„Kde je moje neteř?“ přerušil ho rozrušený Sam.

„To nevím určitě. Už jsem ti to jednou říkal. Je možné, že...“

„Samozřejmě,“ skočil mu Sam znovu rychle do řeči. „Takže po tom všem,“ pokračoval důrazně, „když už mám chuť věřit těm tvým blábolům, zase nic nevíš!“

„Nevím to jistě,“ bránil se chabě Dan.

„Fakt už stačí!“ Snažil se ovládat, ale nebylo to jednoduché. „Ty tvoje důkazy. V tom protokolu není určitě ani slovo o nějakém portálu…“ Hlasitě oddychoval. Sebral ze stolu hromadu papírů a mrštil je zpět. „Je tam napsáno, na co umřela moje neteř?“

„Syndrom náhlého úmrtí, Same…“

„Nevěřím,“ odmítl okamžitě. Zabil je Ben. Prý omdlel... Hovno, nebylo to jeho. Nedivím se že skočil z té střechy. Hňup.“ Křečovitě se zasmál. „Je prostě mrtvá. Žádná posraná schránka místo ní tam nebyla.“

Danovi se zrychlil tep. Zavřel oči a nenápadně prodýchával. Naštěstí mu Sam nevěnoval pozornost. „Tak to není, Same.“

„Ale je,“ odsekl mu bezmyšlenkovitě.

„Tvůj švagr napsal dopis na rozloučenou.“

Sam se konečně chytl. „Jaký dopis? Nic jsem nedostal.“

Dan odhrnul věci na stole. „Je tady,“ ukázal na rozházenou složku. „Policajti ho ztopili hned, jak tam přišli.“

„To jsou fakt svině,“ vydechl Sam nevěřícně a začal se chaoticky přehrabovat v papírech. Přitom lehce zavadil o hračku pro neteř.

Věř mu, proletělo mu znovu hlavou. „Až ti bude fungovat telefon, Lucinko...,“ ušklíbl se.

„Cože?“ zareagoval Dan.

„Hledám to...,“ zamručel.

„Mumláš něco o telefonu...“

„Aha,“ zarazil se Sam. „Alespoň vidíš, jak mi z toho hrabe... Mám to!“

Zvedl papír k očím, ale Dan ho zarazil. „Počkej Same. Jen abys věděl. Není to příjemné čtení.“

„Nech mě být,“ odbyl ho mávnutím ruky.

Dan pokrčil rameny a stáhl se do sebe. Sam ho chvíli pozoroval, jakoby čekal slova vysvětlení, ale nakonec se pustil do čtení.

Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to...

Po prvních slovech se mu zablesklo před očima. Najednou stál na střeše. Foukalo. Zmateně se rozhlížel kolem. Tady bydlí Anna, poznal podle okolních domů. Zaslechl křik. Přiblížil se ke hraně střechy a opatrně nahlédl dolů. Kousek pod ním visel ve vzduchu Ben. Zády k zemi, ruce a nohy roztažené. Snad zastavený v čase. Oči měl vytřeštěné a rty sevřené.

„Bene!“ vykřikl a natáhl se dolů.

Ztratil rovnováhu. Zachytil se na poslední chvíli.

„Same…,“ zvedl k němu ruce Ben.

Střetli se pohledy. Ozvala se dutá rána. Benovo tělo dopadlo na chodník. Zazněl hysterický křik, postupně slábl...

Zpět ve svém bytě. Pustil dopis a zkroutil se v křesle.

„Co se děje, Same?“ přiskočil okamžitě Dan.

„Nevím... Od rána mám divné stavy,“ mluvil přerývaně a držel se za hlavu. „Asi mám nádor na mozku.“

„Něco ti přinesu. Kde máš lékárničku?“ rozhlížel se Dan.

„V kuchyni,“ soukal ze sebe.

Dan se po chvíli vrátil a podal Samovi léky proti bolesti. „Na, dej si jeden, tady máš vodu,“ dolil sklenici.

„Díky, už je to lepší,“ otřel si studený pot z čela. Posadil se a zapil tabletku.

„Míváš to často?“ zajímal se Dan.

„Nikdy. Teda do dneška.“

„To asi nebude nádor. Tahle intenzivní nástup by to neměla,“ uklidňoval Dan. „Jestli chceš, můžu ti dát něco svého. Neříkali jste mi Rasputin nadarmo,“ zašklebil se.

Sam se rozesmál. Znovu jím projela ostrá bolest. Naštěstí jen chvilková. Natáhl se pro dopis od švagra „Opatrně s těmi vtipy, nebo mě zabiješ.“

VII.

Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to. Bolí mě celé tělo. Svaly, kosti, hlava, oči. Myšlenky pálí jak žhavé železo. Vzali mi všechno, co jsem miloval.

Zavřeli jste mě jak špinavého psa na dvě noci do blázince. Nikdo mi nevěřil. Obvinili mě, ponižovali, vyhrožovali. Ano, byl tam. Nevím kdo. Odnesl naši holčičku. Vrátil ji mrtvou. Já nevím, kdo to byl, chápete to? Bolelo to, spalovalo to. Omdlel jsem. Pak byly mrtvé. Obě.

Zavřeli jste mě. Prý mě musíte chránit. Už jsem nespal dvě noci. Pořád to sem chodí. Je v mé hlavě. Vypadni už! Co ještě chceš, vzal jsi mi všechno, ty zmetku černý. Doufám, že všichni shoříte v pekle.

Maminko moje, tatínku můj. Děkuji vám, že jste mě vytáhli z té smradlavé díry a ušetřili veřejnému ponížení. Omlouvám se vám. Že jste mi uvěřili. Ne, nejsem v pořádku. Ne, neměl jsem doma zůstat sám. Nevyčítejte si to, podvedl jsem vás. Nechci trpět. Odpusťte mi prosím.

Same,

Anna mi řekla o tom posledním dopisu. Byl jsem kretén, který si ničeho nevážil. Ani své ženy, ani tebe, ani sebe. Udělali jsme test před narozením a já jsem otec. Uvědomil jsem si, jak miluju svoji ženu. Těšili jsme se společně. Poslední tři měsíce jsem byl šťastný. Tak moc šťastný. Každou minutu jsme trávili spolu, bylo to jako sen. Strašně to bolí. Každý den jsem mluvil s naší dcerou. Musela vědět, jak moc se těšíme. Musela to vědět.

Chtěli jsme ti to říct. Chtěl jsem k tobě najít cestu, poprosit tě o odpuštění, chtěl jsem, abychom na křtinách byli znovu přátelé. Kamarádi. Rodina.

Ester. Tak se jmenovala tvoje neteř. Jméno, které jsme jí chtěli dát. Pamatuj si ji, Same. Esterka. Určitě bys byl fantastický strejda.

Najdi ty svině, Same. Kdo jiný než ty. Já nemám tvoji sílu. Bolest a stesk mě zabíjí. Jsem srab. Vzdávám to. Jdu za nimi. Kam? Nevím. Možná nikam. Ale i tam se s nimi shledám. Miluju tě, Esterko. Miluju tě, Aničko.

Najdi je, Same. Prosím. Odpusť mi za předání té nesnesitelné tíhy.

Ben.

List papíru se pomalu snesl k zemi. Rozpíjely se v něm slzy. Sam se schoulil a plakal. Ramena se mu třásla v rytmu vzlyků. Snažil se popadnout dech, uklidnit chvění celého těla, ale nešlo to.

Dan se chápavě zvedl a zamířil pryč z pokoje.

„Na konci chodby,“ snažil se ho Sam štkavým hlasem nasměrovat na toaletu.

Pak sklouzl na zem a přestal se bránit.

Dan se podíval na Sama. „Nechám ti chvíli čas.“

Neslyšel ho.

Leporelo života letělo Samovi před očima zběsilou rychlostí. První den ve škole — sedli si s Aničkou do stejné lavice. Prázdniny u prarodičů. Samova zlomená ruka, Anička ošetřovatelkou. Rodinné výlety. Probírání vztahů. První setkání s Benem. Svatba. Prodej Samovy firmy. Hodiny na telefonu. Zprávy a dopisy. Pohřeb rodičů. Pohřeb Aničky. Panenka bez tváře vznášející se v prázdném prostoru. Esterka?

Tělo ochabuje. Obtížně dýchá a srdce zpomaluje. Nedokáže zvednout ruku. Z posledních sil pozoruje tmu pohlcující prostor kolem něj. Blíží se. Stoupá mu teplota — pálí ho vlastní pot. Jakoby každá buňka vibrovala energií, kterou nepouští ven. Kousek od něj se ozval třaskavý zvuk. Obrátil hlavu. Světlo. Znovu vidí nábytek. Skříňka nestojí na místě. Pohybuje se. Rozdvojuje a znovu spojuje. Vidí trhliny. Mizí a objevují se. A ty zvuky. Jako tiché práskání bičem.

Dotek na rameni. „Dane?“ obrátil se.

Ne, to není Danova ruka. Je to ruka ženy. Ztrácí se ve tmě, nevidí, kdo tam stojí. Napíná zrak. Obrys tváře, dlouhé vlasy. A ta vůně. „Lucko?“ vysoukal ze sebe.

„Ještě ne, Same, nejsi připravený. Dýchej. Uklidni to. Nepřežiješ tam. Vrať se. Dýchej.“

Ze tmy se vynořila její tvář. Natáhl se po ní. Nebyla tam.

„Neodcházej,“ vydechl z posledních sil a ztratil vědomí.

Dan nenápadně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Uviděl Sama, jak stojí u krbu a pozoruje malé plamínky právě zapálených polen. Překvapeně sebou trhl, když se Dan postavil vedle něj.

„Něco ostřejšího?“ ukázal na skleničku v Samově ruce.

„Jablečný džus,“ odpověděl Sam. „Je na stole,“ mávl za sebe.

„Pořád ho máš rád...“ vzpomněl si Dan. „Jsi v pohodě, kamaráde?“ pokračoval po chvilce.

Sam vzal pohrabáč, rozhrnul v krbu a přihodil další dřevo. Šero pokoje prosvěcovalo příjemné teplé světlo „Ne, Dane, nejsem v pohodě.“ Zhluboka se nadechl. „Jmenovala se Ester.“

Silný vítr zabušil do velkých oken. Oba se ohlédli. Temná mračna a husté sněžení na okamžik prosvítil namodralý měsíc vycházející nad obzorem. Zakrátko zmizel.

Sam odložil prázdnou skleničku na krbovou římsu. „Tak ještě jednou, Dane. Proč jsi tady? Jak sis to celé dal dohromady?“ upřel na něj pronikavý pohled.

„Je to celkem jednoduché,“ odpověděl klidně. „Před pár měsíci jsem seděl v baru. Vedle mě ležely noviny, kde byla zpráva o smrti Anny. Přečetl jsem si to. Přesný vzorec, který sledujeme. A k tomu všemu se to týkalo vás.“

„Takhle jednoduché to bylo?“ Sam zněl podezíravě.

„Jste prostě slavná rodina,“ pokrčil Dan rameny. „No ale moment!“ přidal najednou na důrazu. Očima těkal z místa na místo.

„Ty noviny...“ chytil Sama za rameno. „Zůstaly tam ležet, když odešla ta žena, která seděla vedle mě. Odtud ji znám!“

„Myslíš Lucii?“ zeptal se nechápavě.

„Jo, tu holku, co tu byla,“ mávl Dan směrem ke vchodovým dveřím. Oči mu svítily.

Sam se tím směrem otočil. Snažil se vybavit detaily z krátkého setkání Lucky a Dana. Nic nového mu nenaskočilo. „Trošku divoká teorie,“ obrátil se zpět na Dana. „Jasně, je to hezká holka, ale takových je dnes spousta. Blondýna, vlasy až — nevím kam.“

Jedno z polen puklo žárem. Rozlehla se ostrá rána a rozprsknuté jiskry zasyčely při dopadu na podlahu. Odstoupili pár kroků.

„Může být,“ přitakal Dan a otřepal si nohavice. „Máš tu nebezpečno,“ zasmál se. „Nicméně jsem si skoro jistý,“ stál si za svým.

Sam najednou změnil téma. „Něco ti ukážu.“

Přešel ke stolu, vzal do ruky čistou skleničku a naplnil ji jablečným džusem. Chvíli tam mlčky postával, pak se vrátil k Danovi. „Napij se,“ podal mu ji.

„Ale fuj...“ vyjekl Dan poté, co se neochotně napil. „Jak je to možné?“

„Netuším. Já už jsem jedno horké jablko vypil,“ pousmál se Sam.

Dan zkoumal skleničku. „Je to jak vytažené z mikrovlnky. Ale sklo je studené.“

„Teplu odolné sklo,“ vysvětlil mu Sam. „Ten nalitý džus je původně studený. Ohřeje se, až to chytnu.“

„Máš horečku?“ napadlo Dana.

Sam zavrtěl hlavou. „Musel bych mít tak sedmdesát stupňů, abych to ohřál. Navíc přes to sklo…Vyhrň si rukáv.“

Dotkl se ho. Ruce měl Sam studené jako led, ale Dan i přesto ucítil teplo. „Ty jsi fakt chodící mikrovlnka,“ podivil se.

Sam si promnul ruce. „Už to slábne. Takže ze mě asi nebude pouťová atrakce.“

Zasmáli se, ale Dan rychle zvážněl. „Kdy to začalo?“

„Potřebuju na vzduch,“ řekl Sam a podíval se k venkovní terase, pokryté vrstvou čerstvého sněhu. „Vydržíš chvíli venku?“

„Nesnáším zimu,“ otřásl se Dan, „ale skočím si pro kabát.“

„Jak může Rasputin nesnášet zimu,“ rýpnul si Sam. „Tak přijď pak za mnou.“

VIII.

Stál na terase, lokty opřené o zábradlí. Miloval pohled na město, které se postupně halí do šera večerních hodin. Tisíce malých světýlek se rozsvěcovaly a zhasínaly jako světlušky v temném lese. Bylo ticho; tak vysoko už ruch velkoměsta nedoléhal. Vítr se uklidnil a pohled na líně padající sněhové vločky v něm rozehrál dávné melodie dětských Vánoc. Špičkou boty shrnoval sníh a malé kupičky posílal do hlubiny pod sebou.

Dveře za ním se otevřely a Dan, zachumlaný do kabátu, se postavil vedle něj.

„Od někoho s takovým bytem bych čekal vyhřívanou terasu,“ pronesl škodolibě.

„Ty jsi vůl,“ usmál se Sam.

„Ale jinak je to paráda,“ uznal Dan.

Sam ještě chvíli mlčel. Čerstvý vzduch bylo přesně to, co potřeboval. Vnitřní chladivé pohlazení.

„Dane. Proč jste se s Annou tehdy rozešli? Tedy kromě jejího – ‚nevyšlo nám to‘.“

Dan si prohrábl vlasy. Ruku mokrou od sněhu otřel do kabátu. Moc to nepomohlo.

„Vy dva jste si přece museli skvěle rozumět,“ nadhodil Sam.

„Myslíš dva paranormální blázni?“ Danova řečnická otázka mířila do tmy. „Stejné zájmy nejsou stejné názory. Asi.“

Sam nereagoval. Věděl, že Dan bude pokračovat.

„Anna byla éterická, spirituální, ezoterická víla – já se hrabu ve špíně,“ vysmál se sám sobě. „Určitě se bála, že domů jednou přitáhnu nějakého démona…“ kopl nakonec do zábradlí.

Sam se znovu obrátil k městu. Je to pár let, co koupil tento apartmán. Anna tehdy přinesla misky, do každého pokoje jednu. Zapálený rozmarýn se rychle rozvoněl.

„Musím to vyčistit od špatné energie,“ pronesla tajemně.

„Je to nový byt,“ smál se.

„Na staré půdě,“ nedala se.

„No tak…“ čertil se naoko.

„Ale Samíku, Samíku,“ chytla mu hlavu do dlaní. „Že něčemu nevěříš, ještě neznamená, že to neexistuje.“ Políbila ho na čelo.

„Od rána mám divné stavy,“ začal pomalu Sam. „Je to jak halucinace.“

Dan si lehce podupával. Potřeboval zahřát nohy. „Myslíš, jak jsem ti šel pro léky?“

„Jo, to byla jedna z nich. Viděl jsem Bena padat ze střechy.“

„Tak to jsi věděl, že skočil dolů…,“ pokrčil Dan rameny.

„Proto říkám… halucinace. Začínám si myslet, že mi ráno nasypala něco do pití,“ rozhodil rukama.

„Kdo?“ nechápal Dan, ale rychle se chytil. „Ta Lucie? Z baru?“

„Z mého včerejšího baru určitě. Z tvého baru… možná.“

„Barová fantómka,“ zavlnil se Dan v bocích.

Sam uplácal kouli ze sněhu a hodil ji proti zdi. Rozprskla se.

„Dotáhla mě domů, přespala, udělala jídlo… A teď jí nefunguje telefon.“

Dan napodobil Sama, ale kouli sněhu hodil jako basketbalový míč.

„Proč by to dělala? Ukradla ti něco?“

„Iluze?“

„O čem?“

„Nevím, plácám. Nerozumím ničemu. Mám tisíc otázek, žádnou odpověď. Ani od tebe,“ ukázal vyčítavě na Dana.

„Každopádně, pokud to byla ona, tak díky ní jsem tady,“ podotkl Dan, kterého házení sněhových koulí zaujalo.

„A to je dobře?“ zeptal se ironicky Sam.

Výskokem zablokoval Danův hod. Dan naznačil dribling a protáhl se kolem Sama. Další koule přistála na zdi. „Já tě vidím rád Same. Po těch letech.“

Minuty plynuly a sněžení postupně ustávalo. Dan sundal kabát — omezoval ho v pohybu — a dle jeho slov vedl o tři body. Udupaný sníh na terase už klouzal jako led. Do ticha noci se neslo nejen soupeřivé hašteření a bojovné pokřiky, ale i smích, když někdo uklouzl a praštil sebou. Nakonec se dohodli na remíze a udýchaní se vrátili zpět do bytu. Přisunuli křesla ke krbu a s úlevným pocitem se posadili. Teplo ohně bylo jako balzám.

Dan si zahříval ruce. „Řekni mi ještě něco k těm halucinacím.“

„Nejsilnější byla ta poslední, když jsi odešel,“ začal po chvíli Sam. „Celý život mi proletěl před očima,“ promnul si zátylek. „Všechno se tak nějak rozpíjelo, trhliny ve vzduchu, v nich pokroucené stromy, červený písek nebo hlína,“ snažil si vybavit podrobnosti.

„Cože?!“ vykřikl Dan a chytil ho za rameno. „Fakt? Červený písek, pokroucené stromy? Co ještě?“ zatřásl jím. Oči mu hořely.

„Byl to jen moment, Dane,“ odtáhl se Sam. „Vypadáš jako krvelačný ohař.“

„Kašli na to, jak vypadám,“ vypálil Dan. „Přemýšlej. Je to strašně důležité!“

„Fajn. Vydrž. A hlavně nemluv.“

Sam zavřel oči. Chvíle ticha se Danovi zdála nekonečná.

„Polní cesta. Červená hlína,“ spustil pomalu Sam. „Kopce. Stromy. Jeden byl skoro u mě. Pokroucené větve, velké kořeny, rozpraskaná kůra. Žádné listy. Někdo tam seděl. Asi stařena. Podívala se na mě. A pak to skončilo. Probral jsem se na zemi,“ dodal nakonec.

„To není možné,“ vydechl Dan. Postavil se a poodešel pár kroků. Nepřítomně hleděl do zdi a něco si mumlal.

„Co se děje Dane?“ zavolal na něj Sam.

„To je ten třetí důkaz,“ obrátil se. „Apokryfní evangelium betlémského rabína. Převrací celou církevní mytologii.“

„Máš ho?“

„Mám,“ přikývl. „Doteď to mohl být falzifikát.“

„Jak falzifikát?“

„Ta tvoje vize. Přesně se shoduje s textem. Neskutečné,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Kdyby nebylo těch novin v baru, tak tu nejsem,“ podíval se na Sama. Pak se zarazil a padl zpět do křesla. „No doprdele…“

„Co?“ zeptal se Sam otráveně. Nechápal o čem to mluví.

„Moment, prosím tě,“ zvedl Dan ruku „Přemýšlím…“

„Tohle bude asi úplně šílené,“ začal po chvíli. „Ta tvoje holka se možná ve skutečnosti nejmenuje Lucie, ale Lucia.“

„Moje holka?“

„Ta co tu byla,“ upřesnil Dan.

„To chápu Dane. Ale moje holka?“

„No to je jedno,“ mávl Dan rukou, „víš koho myslím.“

„Jasně že vím. Kolik Lucií tu za poslední den asi prošlo?“

„No tahle Lucie, nebo taky Lucia, je...“ Dan to proložil dramatickou pauzou, „zrozená světlem!“

Sam se nezmohl na jediné slovo. Vzpomněl si na svojí jedinou zkušenost s divadlem, kam ho před lety vytáhla tehdejší přítelkyně. V půlce představení jí zašeptal, že vůbec nechápe, o čem ti herci mluví.

Říká se tomu absurdní divadlo, poučila ho tenkrát.

„Tak to je pecka,“ vydechl a opřel se do křesla. „To jsem fakt nečekal,“ nasadil vážný výraz. „Takže ji našli na konci duhy?“

Dan ho probodl pohledem. „Malak? Déva? Apsary? Nic ti to neříká?“

„Sourozenci?“ odvětil Sam.

„Je to anděl Same!“

„Dobře. Super,“ zakoktal se Sam, ale rozhodl se v tom dál nevrtat. „K tomu nemám co říct, Lucka je normální holka. Z masa a kostí. Alespoň doufám… Máš to evangelium?“ stočil řeč zpátky k původnímu tématu.

„Jasně,“ zatřepal Dan hlavou. „Našly se jen dva zápisy. Originál má soukromý sběratel. Ale mám opisy a jejich překlad.“

„Tak na co ještě čekám? Dáš mi to konečně přečíst?“

„Na konci složky, kterou jsem ti dal.“

Sam se natáhl po papírech. „Anděl…,“ neodpustil si.

IX.

Evangelium podle Elezeara, list třetí. Překlad z aramejštiny. Nalezené záznamy vykazují znaky osobního deníku; v textu se objevují občasné vsuvky v hebrejštině.

Překlad: Dr. Eliáš Navon – hebrejský lingvista, specialista na aramejské svitky (nar. Jeruzalém, 1956).

Toho dne druhého, v čase ranním, jsem se poutníka zeptal, proč zatajil mi jméno své, jméno syna, ženy a také dcery. Byl jsem nazloben, možná zrazen na důvěře, protože tolik péče a snahy o pomoc jsme projevili a lež nám byla odměnou. Pak řekl mi toto:

„Mé pravé jméno jest Josef. Ten, kdo vzdal se svého ega a přijal děti ženy mé jako vlastní. Neznaje, kdo skutečným otcem je, nebo možná snad, kdo dvěma různými otci jsou. Jsem ten, kdo trpí, trpět bude a za děti, jež mi byly dány, a lid svůj zemřu. Jsem duše, jež prochází historií. Jsem také dávný prorok Amri ben Zekarjá. Ten, kdo vyřkl následující:

...a hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.

Po jeho doznání mi vytanula další slova ze svitků, jež dlouho do noci jsem pročítal:

A ty, Betléme efratský, jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, jenž bude vládcem v Izraeli.

Oči jeho zvlhly a slzy dopadly na tvář syna, kterého Josef držel ve své náruči.

„Připravte se rabíne, tisíce lidí přijdou dnes do Betléma, jejich tábory budou rozloženy od hranic města až do dáli, kam ani oči nedohlédnou. Bude jich tolik, že studny vaše vyschnou, poslední úroda na polích bude rozkradena a lidé chtiví zisku všechny své zásoby na zimu prodají. Úděl to nepěkný přinesl jsem vám.“

Po jeho slovech tíživá chvíle dopadla na moji mysl. Bude třeba svolat městskou radu, stejně jako prozradit místo, kde narozený Mesiáš v kolébce dřevěné pobývá. Ve chlévě, kde zahřívá jej plamen svíček a teplý dech nemnoha oslů. Jaké štěstí máme, že contubernium římských vojáků odpočívá v Betlémě, při cestě jejich do Jeruzaléma. Jistě budou ochotni postavit hlídku kolem chléva a uchránit dítě před davy zvědavých, protože toto nelze dále utajit.

Zvedl jsem se k odchodu, když tu mě Josef chytil za ruku a ještě toho dne druhého, kdy betlémská hvězda zářila, mi odvyprávěl svůj sen z noci předešlé.

Zatímco nám světlo hvězdy shora svítilo, jemu ale bránu vytvořilo. I prošel jí, do světa neznámého. Hornatého a pustého. Tam v prachu cesty červené, pod stromem mohutným a věkem zkrouceným uviděl sedět stařenu. Když přistoupil blíže, zvedla svoji tvář. Vrásčitou toliko, že její kůže s kůrou stromu slévala se v jeden obraz. Pokynula unaveně, aby sklonil se k ní. I vzala tvář Josefovu do dlaní zjizvených a přitáhla ji blíž, k očím svým. Byly jak tůně v nočním lese. Černé, lesklé, hluboké a nebezpečné. Po chvíli zkoumavých pohledů a otáčení jeho tváře ze strany na stranu, pak hlasem skřípavým a dechem sípavým promluvila:

„Ty nepatříš sem neb Samsara je pravé místo tvého bytí. Tvá žena prošla, dceru Naraky hledajíc, tebe však poslat musím zpět, neboť krev tvoje jiný pramen má. Vrať se a čekej. Tak pravím já, Patala Rakshika.“

Po slovech těchto sen Josefův skončil a probuzen byl pláčem syna Emanuela. Zda byl to skutečně sen nebo pravda i jemu zůstalo nejasné.

Já, rabín Elezear, slova z prastarého jazyka Bohů poznal jsem a přeložil.

Samsara jest nekonečným cyklem mezi životem a smrtí. Možná tedy místem, kde žijeme.

Naraka jest cyklickou sférou utrpení. Možná tedy místem, kde všechno zlo přebývá.

Sam dočetl první svitek a zamyšleně ho odložil. Pak přiložil do krbu a přiživil skomírající oheň. Nakonec se obrátil na Dana. „Asi budu potřebovat pomoct, křesťanství jde mimo mě.“

„Takže i hinduismus, judaismus a další směry, o kterých svitky mluví,“ rýpnul si Dan. „Promiň, to bylo podlé, ale mám radost jak malé děcko,“ dodal omluvně.

„Perfektní,“ ukázal mu Sam palec dolů. „Tak nešaškuj a mluv.“

„Takovou radost jsem měl naposledy když jsem v šesti letech zapálil baryum a hořelo zeleně. Málem mě to zabilo,“ chechtal se.

Sam začal klepat prstem do opěradla a Dan konečně zvážněl.

„Jasně. Takže. Kde začít,“ škrabal se na bradě. „Hodně věcí vysvětlí ten druhý svitek. Ale je jasné, že Rabín byl svědkem příchodu Josefa a Marie do Betléma. Narodila se jim dvojčata. Na rozdíl od toho, co tvrdí bible. Dceru odvlekli do Naraky a Marie šla pro ni. Josef ztroskotal na strážkyni, které říkají Patala Rakshika. Jméno je ze sanskrtu. Takzvaný jazyk Bohů. Doslovný překlad je strážkyně podsvětí,“ dokončil Dan svůj přerývaný monolog.

„Co je Naraka?“ pokrčil Sam rameny.

„Tam je tvoje neteř, Esterka. Teď už jsem si skoro jistý.“ Dan byl znovu v rauši nadšení. „Chápeš to Same? Žije!“

„Co mám jako chápat?“ zareagoval Sam podrážděně, natáhl se pro překlad prvního listu a zamával s ním ve vzduchu. „Tenhle papír mám chápat? Když je to taková bomba, proč o tom slyším poprvé. To by se doneslo i k neznabohovi, jako jsem já.“

Dan mu vytrhl evangelium z ruky. „Jo? Do dneška jsme byli za mamlasy. Vatikán se nám vysmál. Dva papíry, prý falzifikát. Klidně si to zveřejněte, vy choré mozky.“ Divoce gestikuloval.

„Vydírali jste Vatikán?“ vykulil Sam oči.

„No,“ zarazil se Dan. „Tak úplně bych tomu neříkal…,“ zachraptěl. „Ale to je jedno,“ dodal znovu sebevědomě a vrazil papír Samovi před oči. „Červená hlína, hory, strom a stařena. Nejsi tak zabedněný, že ne?“

„Nejsem,“ vytrhl Sam papír zpět. „Pořád to může být náhoda.“

„Náhoda je matematická pravděpodobnost. Jaká je, když někdo dva tisíce let zpět popíše to samé, co vidíš ty?“ Dan se postavil. „Musím se uklidnit nebo mě z tebe trefí,“ držel se za zátylek.

„Už se tomu přestaň bránit. Čeho se sakra furt bojíš??“ nahnul se nad Sama.

Sam vystřelil z křesla. „Čeho? Co když je to pravda? Posraná Naraka a v ní Esterka. Co teď? Mám žít s tou bezmocí? Skoro by bylo lepší, kdybys vůbec nepřijel!“ propálil Dana pohledem. „Kdo ví, co se jí tam děje.“

Zapotácel. Začalo se mu stmívat před očima. „Je to zpátky,“ zavrávoral.

„Co mám dělat?“ reagoval Dan okamžitě a podepřel ho.

„Musím to uklidnit. Pojďme k oknu. Otevři ho.“

Čerstvý vzduch zabral a Sam znovu nabíral barvu. Pořád rychle oddychoval. „Je to jak emoční granát v těle.“

„Vypadalo to na infarkt,“ zhodnotil situaci Dan.

Sam zavrtěl hlavou. „To nevím. Bolest na prsou nemám.“

„Emoční granát…“ zamyslel se Dan. „Možná to fakt spouští emoce. Když tě někdo vytočí do běla. Jo, třeba já,“ všiml si Samova vyčítavého pohledu. „A nebo,“ napadlo ho, „když ti na něčem fakt záleží. Co se stane, pokud to necháš dojít do konce…?“

„Dej mi pokoj,“ pronesl odmítavě Sam.

„Jen říkám,“ zvedl Dan ruce na obranu.

„Dobrý, tak už raději neříkej,“ protáhl se Sam. „Málem mě to položilo.“

„Já? Nebo tvůj potlačovaný strach…?“

„Nehrej si na psychologa, Dane.“

„Možná bys ho potřeboval.“

„Stačí,“ utnul Sam debatu o jeho vnitřním světě. „Co je ta Naraka?“

„Hinduistický obraz pekla. Místo karmické očisty duše. Dočasná sféra nápravy.“

„Dcera Veroniky byla živá a Esterka taky,“ namítl Sam na téma duší.

„Všechny unesené holčičky byly živé,“ potvrdil Dan. „Mimochodem, unášejí se jenom holčičky.“

„Jako samice na množení?“ Sam se otřásl a zakryl ústa rukou. Měl pocit, že se pozvrací.

„Jo, je to k blití,“ všiml si Dan.

„Takže co to je?“ Sam stále nedostal uspokojivou odpověď.

„Možná ty mýty o nebi a peklu mají mnohem fyzičtější podstatu, než se zdá,“ řekl Dan po chvilce tichého zamyšlení.

„Jiné dimenze?“

Dan přikývl. „Fyzika to nepopírá.“

Sam se odvrátil a opřel čelem o okno. Chladivý dotek studeného skla byl příjemný.

„Přečti si ten druhý svitek Same,“ vybídl ho Dan.

X.

Evangelium podle Elezeara – list poslední.

Toho dne třetího, poutníkova žena Marie, vrátila se k muži svému a synu Emanuelovi. Dceru svoji zachránila a spolu s ní se v prachu dvora objevila. Co skutečně stalo se v místě zvaném Naraka, nám ale zůstalo utajeno.

Po chvilce krátké, kdy nabrala dechu a ztracených sil, postavila se zpět na nohy, dceru do náručí opět přivinula a všem nám pokynula:

„Vím že čekáte. Veďte mě ven, jsem připravena. Ty, muži můj, po boku mém stůj. Syna, jehož přijal jsi bez výčitek, v pravý okamžik pozvedni. Přijmi u něj jméno Ježíš. Tak si otec jeho přál.“

Pak se prudce obrátila a zrak svůj upřela na kapitána římských legií, který tiše vstoupil mezi nás. Snad přivolal jej hlas, který slyšel jen on sám, možná však přišel z pouhé obavy, že čas skutečně vypršel. Protože trpělivost davu není bezedná a stejně jako betlémské studny už možná vyschla.

„A ty, Marcusi Leonidasi Varro, potomku hrdinných Thespijců, bojovníků od Thermopyl,“ pronesla Marie rozhodným hlasem. „Bez ohledu na víru nebo myšlenky, které ti hlavou poběží, úkolem tvým je chránit život nevinných. Dcera má bude tě potřebovat.“

Poté políbila na tvář Šifru, kterou dojetím rozplakala, Helenu, která na kolena poklesla a Martu, která později prozradila mi, že bolesti, jimiž mnoho zim trpěla, zmizely v okamžiku.

Když procházela kolem mě, zastavila se na krátký okamžik. Pohlédla mi zpříma do očí. Srdce se mi rozbušilo, nikoliv strachem nebo hrůzou, ale úctou a respektem.

Rty její promluvily, hlasitá slova nevyšla. Jen já slyšel jsem je a nyní číst je můžete:

„Jsi Elezear. Nejčestnější z čestných a pravdomluvný mezi mluvnými. Od této chvíle nejsi rabín, neb cesta tvá jiný směr má.“

Na okamžik tak malý, že písečné zrno by nepropadlo, viděl jsem pravdu. O všech a o všem. Každý počátek, cestu, konec i znovuzrození.

„Aksaya volá jméno tvé, nový kronikáři knihy věčnosti, ve které list svůj každý máme,“ pokračovala Marie. List určující osud náš. Po západu slunce odlož minulost a vydej se jeho směrem. Běž a nezastavuj. Jakmile tma ustoupí, budeš na místě. Místo brku z per betlémských hus psát budeš tím, jehož peří rozpíná se napříč veškerým bytím. Máčet jej nebudeš do inkoustu ze sazí olejových lamp, ale v mléce prvních hvězd.“

Tato slova ji vyčerpala. Možná to ale byla únava z předchozích dnů, neb poklesla v kolenou. Zachytil jsem ji a pomohl zpět na nohy. Pak konečně vyšli jsme na prostranství před chlév rodiny Amramů.

Postavila se hrdě doprostřed kruhu, který stovka římských vojáků udržovala proti nekonečnému davu lidí, jehož konce nebyl jsem schopen dohlédnout. Rozeznal jsem tváře několika betlémských obyvatel, přátel a sousedů, ale většina ostatních byla mi neznámá. Viděl jsem napětí, očekávání, strach, ale i chtíč. Viděl jsem vše, co jen oči, tváře a gesta mohou prozradit. Obrátil jsem zrak na Marii. Stála zpříma, ale očím mým neušlo, že drobně se opírá o statnou postavu truhláře Josefa. Snad potřebovala nabrat něco z jeho sil.

„Hle,“ vykřikl po chvíli jeden ze šesti mudrců, kteří přišli do Betléma přivítat narození nového Mesiáše. Byl to ten úplně nalevo, oblečený do stejné šedomodré tuniky jako zbylých pět. Také oni stáli v kruhu vojáků, bezpečně odděleni od davu. Přímo naproti rodičům.

Dav zmlkl v okamžiku a ticho tak mrazivé, že otřásl jsem se falešnou zimou, postupně rozlévalo se od domu k domu a z uliček Betléma do přilehlých kopců, polí a pouště za nimi.

„Hle!!“ opakoval mudrc ještě mocnějším výkřikem a ukázal na Marii. „Věštby Sicariiovských kumranských svitků se naplnily. Jak šokující!“

„Je to tedy jedna z nich. Zealotka apokalypsy!“ přidal se druhý, hlasem stejně jedovatým.

Tváře jejich a stará těla změnily se v okamžiku. Pokorně shrbeni, připraveni poklonit se budoucím králi, najednou stáli tu plni nenávisti a opovržení. Po těchto slovech ticho bylo vytlačeno a temné hučení znovu nabralo na síle. Marcus Leonidas Varro udeřil rukou do štítu a vojáci pozvedli ty svoje.

„Přiznej se proradná ženo. Měla jsi světu dát spasitele, tys ale porodila i dceru temnoty. Jaký to plán zničení světa!“ volali mudrcové, jeden přes druhého. „Okamžitě nám ji vydej, než bude pozdě.“

Pozoroval jsem dav, který zmítán byl zmateností. Mnoho lidu se přidalo na stranu starců, volali po ohni a plamenu očištění. Mnoho z nich naopak hrůzou oněmělo. Někteří omdleli nebo zemřeli a jejich těla plavala nad hlavami ostatních, postrkováni rukama tam někam do bezpečí nebo snad k věčnému odpočinku v zapadlém koutu Betlémského údolí.

Josef vykročil k mudrcům, Marie ho však zastavila. Pak obrátila se ke kapitánovi a také jeho gestem svým uklidnila. Ukonejšila vzlykající dceru, drobně upravila deku, ve které byl zabalen její syn, dřímající v náručí Josefově. Pak obrátila pozornost k šestici rozezlených mužů.

„Pravdu máš,“ promluvila k jednomu a ke všem. „Byla jsem obdarována synem Gabrielovým a dcerou Azazelovou. Dvěma dětmi tří světů.“

Marie mluvila tiše. Tak tiše, že slova její by nebylo možné slyšet, kdyby se v tu chvíli nezvedl písek ze země. Všechna jeho zrna, vznášející se ve výšce našich kolen, odrážela a zesilovala její hlas. Stejně jako nebe, které sneslo se tak nízko, že dotknout jsme se ho mohli. A tak i nebesa odrážela, co bylo řečeno. Její tichý hlas rezonoval v uších všech, ať už stáli poblíž nebo na druhé straně světa. Stejně jako ostatní i já pocítil jsem dotek dvou neznámých světů.

„Tuto volbu jsem neudělala,“ pokračovala Marie, „a také se nepodvolila zradě, která byla na mé dceři spáchána. Buď si jistý, že ani tobě nedovolím ublížit mému synovi, jehož znát budete jménem Ježíš a mé dceři, která jmenuje se Alžběta. Nedovolím ti opakovat zlo, kterého dopustili jste se na dětech upalovaných

Gehennském údolí. Můj syn potřebuje sestru, jako den potřebuje noc. Bez dětí mých nikdy nenajdeš víru svou. Musíš nerozumět, abys porozuměl a nevědět, aby ses naučil. Musíš být proklet, abys mohl být spasen.“

Po těchto slovech se Marie obrátila zpět k muži a začala se věnovat dětem svým. Písek spadl na zem a také nebesa se vznesla.

„Dost už těchto řečí,“ vykřikl další mudrc. Ten, jehož tunika byla nejvíc zaprášená. „Usmrtím ji dýkou namočenou v očistném lektvaru bylin. Teď hned!“ Vykročil směrem k Marii.

Než stačil druhý krok udělat, kapitán Markus stál před ním, převyšujíc jej o tři hlavy.

„Stejným lektvarem z rulíku, kterým jste léčili děti v Jeruzalémě? Varuji tě starče, ještě krok a tato zem bude pít tvoji krev.“

„Jdi mi z cesty římský pse. Tys to byl, kdo vraždil děti na Herodův příkaz,“ odsekl mudrc.

„Herodes byl váš král a děti zabíjeli řečtí legionáři, placení z vašich špinavých peněz pokrytče,“ procedil voják vztekle mezi zuby.

„Uhni,“ řekl neodbytný mudrc, ale hlas jeho se zachvěl.

„Vojáku! Rozhlédni se! Nemůžeš vyhrát!“ ozývalo se ze stran mudrců.

„Ach,“ usmál se klidně Marcus. „Nepřeceňuj důvody, proč lidé přišli do Betléma. A hlavně, nepodceňuj schopnosti vojáků, kterým v žilách koluje dědictví Thermopyl. Ujišťuji tě, svatý muži, že na konci tady bude stát jen pár živých, ale ty nebudeš jeden z nich.“

Pak Marcus povytáhl meč svůj a prudkým pohybem zarazil jej zpět do pochvy. Bojový křik jeho vojska se rozezněl okamžitě a všechny nás ohlušil.

„Dobře tedy,“ ustoupil neochotně mudrc po té, co dlouhou dobu očima pročesával okolní dav a snažil se odhadnout náladu lidí. Pak zvolal směrem k Marii: „Ženo, matko Ježíše. Tvé dceři dáváme jméno Lilith, Černá luna, dcera ďáblova. Budiž prokleta. Nepřežije svého bratra ani o jediný den. Tak pravíme a tak se i stane.“

„Skončils?“ naklonil se k němu Marcus.

Stařec se pohrdavě ušklíbl, otočil a odešel zpět ke svým druhům.

Kapitán se rozhlédl kolem, pak zakřičel rozkazy, kterým neporozuměl jsem. Vojáci formaci změnili, obklopili Josefa a Marii a přistoupili k davu. Ten se rozestoupil. Pomalu. Nikoliv váhavě, spíše neochotně, možná unaveně a zklamaně. Tichý šepot doprovázel kroky průvodu, jenž zamířil směrem k Egyptu. Zaslechl jsem občasné výkřiky, zda v nich byla zloba nebo radost nevím, nikdo tomu již pozornost nevěnoval. V duši mé panoval smutek a myslím si, že většina cítila to podobně.

Co bude se mnou, již nemohu dosvědčit. Nevím, kdo Aksaya je nebo snad místem kterým je. Volání ale sílí, rozhodl jsem se tedy následovat osud můj. Toho večera jsem se naposledy rozhlédl po svém domě a vydal směrem, jímž slunce zapadalo. Snad lidé, kteří přijdou v časech budoucích, najdou svitky mé a vyprávění, které stalo se v Betlémě. A tajemství tří světů odhalí.

Elezear.

Sam odložil druhý svitek. Stále vstřebával. Vnitřní bitva rozumu proti emocím, víry proti nevíře a jistot proti pochybnostem dosáhla vrcholu. Svírala ho bolest. Nikoliv fyzická. Bolest myšlenek, trhajících vazby přesvědčení. Disonance, konfrontující realitu dosavadního života. Volba, která nikdy není vítězná. Odmítnutí je smrtonosná výčitka, která dříve nebo později otráví jeho mysl a tělo. Přijmutí je stav šílenství, po kterém ztratí vše, čemu kdy věřil.

Vždycky tě najdu řekla tenkrát. A vždycky našla.

Jdu za nimi. Kam? Nevím. Možná nikam. Ale i tam se s nimi shledám.

Anna a Ben. Oba byli silnější, než on.

Vybral si. Teď je řada na mě.

XI.

Zápis z knihy Věčnosti

Samsara místem se stala, kde vědomí optimální jest, neb většinu Elohimovy moudrosti nese. Svargu pak Gabriel v místo klidu proměnil, kde vědomí chrání duši svěřenou. Naraku Azazel proklel, tam vědomí k věčnému selhávání odsouzeno je a duši svěřenou neustále ke zmatku přivádí.

Aksaya pak Narace navždy Svargu zapověděla, stejně jako pro Svargu Naraka uzavřena zůstane. I strážci obou světů, kde vědomí Elohimovo tolik nepřebývá, pak život dlouhý darem dostaly. Nikoliv věčný, neb Aksaya řekla: Nic věčné nemůže být. Podstatu svou v cestě máme, vedoucí od počátku ke konci. Neb jak Elohim naší aroganci zrcadlo nastavil, pochopili jsme, že i Bohové smrtelní jsou.

Gabriel a Azazel, vědomi si pravdy kruté, pak lidský cyklus narušit chtěli a dědictví své jim předati.

Elezear, kronikář.

Dan odešel. Domluvili se na dalším setkání, druhý den dopoledne. Nabídku na přespání u Sama odmítl. Byl tajemný jak noční osvětlení u silnice, takže to Sama spíše pobavilo. Nechtěl se v tom rýpat a uvádět Dana do rozpaků. Nakonec byl rád. Místo nekonečného proudu myšlenek měl v hlavě prázdno. Únavu a vyčerpání nejde ošálit. Navíc úlevné přijetí neznámého, byť vrozená racionalita ležela potlučená v koutě, ještě více zesilovalo touhu po odpočinku.

Zbývala hodina do půlnoci. Zamířil do koupelny. Cestou do sebe naházel poslední zbytky studeného jídla, rychle proklikal pár televizních kanálů, nádobí odložil do dřezu a nakonec seskládal listy z Danovy obálky. Bylo tam hodně dalšího čtení a těšil se na to. Možná je to startovní čára, odkud začne své pátrání. Ale musí počkat. Občas mu hlavou proletěly otázky na budoucí dny, nicméně představa horké sprchy a očistného spánku byla mnohem silnější.

Konečně ležel v posteli. Svět kolem něj zhasínal.

Otevřel oči. Probuzen pocitem, že není sám. Kolik je hodin? Tma se změnila v šero, ale k rozbřesku je daleko. Škvíry mezi závěsy byly stále příliš tmavé. Nehýbal se. Někdo další je v místnosti. Mysl zůstávala překvapivě klidná. Necítil strach.

Zhluboka se nadechl. Potichu. Nechtěl prozradit bdělost, ale ucítil dotek povědomé vůně. Potřeboval si být jistý. Odsunul závan propoceného trička a zbytky levandule z nedávno vypraného povlečení. Najednou se před ním otevřela celá paleta pachů a vůní. Jak je to možné? Nikdy nepocítil tak hluboké vnímání prostoru. Postupně se propracovával hlouběji. Našel to. Sladké podmanivé pižmo.

„Chtěla jsi mě vyděsit?“

„Povedlo se?“ Ten její smích. Zvonivý, hřejivý, upřímný.

Pomalu se otočil. Seděla na židli, v rohu místnosti. Viděl jen obrys jejího těla. Neměl odvahu rozsvítit. Možná prostě nechtěl. Co kdyby zmizela.

„Povedlo. Když jsem se ti snažil dovolat…“

„Já vím Same. Omlouvám se,“ ozvalo se z rohu.

„Co víš? Že jsem ti zkoušel volat? Stála jsi vedle mě...? Nebo v mé hlavě...? Mám schízu?“ Frustrace musela ven.

Mlčela.

Sam se posadil v posteli. „Fakt jsi anděl?“ zakroutil hlavou.

„Říkáte nám tak,“ odpověděla.

„Co to znamená?“

„Jsem člověk jako ty Same. Jen žiju mnohem déle.“

„Jak dlouho?“

„Několik tisíc let.“

Uchechtl se. „To je jak pohádky naší babičky. Pramen mládí.“

Oči si postupně přivykaly šeru a začínal vidět zřetelněji. Vlasy měla tentokrát vyčesané nahoru, svázané do copu. Ruce volně položené na opěradlech a pravou nohu přehozenu přes levou. Oblečena v kalhotovém kostýmu béžové barvy a k tomu světle růžové lodičky na nízkém podpatku. Dokázal rozeznat jemné barvy i při nedostatku světla. Nebylo pochyb, že se něco děje s jeho smysly. Jsou citlivější, uvědomoval si. Ale proč?

„Promiň, to bylo trapné,“ omluvil se za předchozí sarkasmus.

„Mnoho otázek, žádné odpovědi,“ pokračoval po chvíli. „Mám pocit, že moje realita padá do černé díry. Chápeš ne?“ nakrčil čelo. „Kosmická metafora...“

Lucka přehodila nohy a protáhla si záda.

„Svarga, Same. Odtud jsem.“

„Svarga,“ opakoval Sam. „Rozumím tomu úplně stejně jako jménu Naraka,“ rozhodil ruce. „Tam alespoň tuším, že se jedná o pojmenování pekla. Kde máme trpět za hříchy. Jak nám tluče do hlavy církev. A sekty…“

Povzdechl si a načechral polštář za zády. „Takže asi ráj? Místo, kam, se rozhodně nedostanu,“ zasmál se.

Lucka se postavila. „Počkám vedle, Same.“

„To bude fajn,“ souhlasil. „Konečně potkám anděla a ležím u toho v posteli, přikrytý až po bradu, aby náhodou něco neviděla…“

„Včera jsem tě převlékala, pamatuješ,“ usmála se provokativně ve dveřích.

„Jo, epické setkání,“ poznamenal pro sebe. „Máš vůbec křídla?“ volal za ní.

„Bože,“ vytrhl polštář zpoza hlavy a přimáčkl si ho na obličej. Hrdelním výkřikem ze sebe dostal nejistotu a zmatenost. Docházel mu dech – řev raněného lva se změnil v chroptění. Polštář odletěl do rohu ložnice a Sam se znovu nadechl.

„Křídla. Ty hňupe...“ okomentoval sám sebe.

Rozhrnul závěsy. Červánky barvily poslední zbytky včerejších mraků a čerstvě napadaný sníh třpytivě zesiloval nesmělé ranní svítání. Může být tak šest ráno, uvědomil si.

Sníh. Jako tenkrát, naskočilo mu. Bylo to vpodvečer, vracel se od rodičů. Reproduktory hrály melancholickou hudbu plnou jemných beatů. Stěrače prohrávaly souboj s přívalem sněhových vloček a mokré přední sklo rozpíjelo hypnotizující světla prvních semaforů ve městě.

Zelená se roztekla do oranžové. Věděl, že nemá smysl brzdit a byl si jistý, že to stihne před červenou. V polovině křižovatky se ozvala rána. Odstředivá síla jej mrštila proti bočnímu okýnku. Auto se v prudkých otáčkách řítilo ven ze silnice a nakonec zarazilo o betonový sloupek před domem.

Probral se v nemocnici. Kupodivu nebyl vážně raněný. Obličej plný modřin, pořezaný od rozbitého skla.

Ošetřující lékař se usmál. „Až budu potřebovat, pošlete mi vaše anděly,“ řekl.

Žádné tehdy neviděl.

„Spíš airbagy,“ odpověděl mu s námahou. Žebra čertovsky bolela.

Sam otevřel šatní skříň. Chvíli do ní hloubavě hleděl.

Mám si vzít oblek?

XII.

Stála u květin v obývacím pokoji. Otočila se k němu, usmála a všechny zbývající pupeny rozkvetly. Nohy mu lehce zeslábly, tak se opřel o rám dveří. Tělo stále ještě bojuje proti změnám přesvědčení. Snaží se ho odradit od dalších kroků. Vrať se do postele, našeptává mu. Všechno to zaspíme. Je to jen hloupý sen…

„Takže i tohle jsi byla ty,“ ukázal na květy a vstoupil za ní do pokoje.

Zamířila k němu. I přes klapot podpatků měl pocit, že se Lucka při chůzi vznáší. Zatřásl hlavou. Myšlenky si se mnou zahrávají, snažil se uklidnit.

„Jsem trochu nesvůj,“ zachvěl se mu hlas, když se postavila před něj.

Chytla ho za ruce. Znovu ucítil jemnou, nevysvětlitelnou vnitřní vibraci. „Nelekni se Same. Vezmu tě na krátký výlet…“

Svět kolem něj se rozpil do barevných skvrn a následně rozplizl do strany – jako tažený štětcem. V uších mu svištěl zvuk vichřice, ale vítr necítil. Barvy se po chvíli opět slily a obraz před očima vyjasnil.

Objevil se u prašné silnice. Všude kolem jen písek. Blíží se procesí. Vojáci oblečení do lesklé zbroje, dlouhé meče u pasu a v rukou velké, tepané štíty. Může jich být tak stovka. Uprostřed jde muž a žena. V náručí drží děti. Každý jedno. Nikdo mu nevěnuje pozornost, jen žena k němu nakrátko pozvedne oči. Barvy se znovu rozpíjí.

Opět silnice – tentokrát kamenná. Vojáci v římské zbroji dohlíží na dělníky. Někteří vyčerpaně tlačí naložené dřevěné vozy, jiní otloukají neforemný kámen a mnoho dalších pokládá kamenné kostky do hliněného podloží. Těla mají plné modřin, rozedrané ruce, otlačená kolena a kůži vysušenou horkým sluncem. Než se obraz změní, jeden z nich na něj stihne pohlédnout.

Vzduchem voní mořská sůl. Stojí před kamenným domem. Je jich tady celá řada. Vypadá to na kasárna. Dveře jsou otevřené. Vchází dovnitř. U velkého dřevěného stolu sedí postarší muž. Soustředěný, zabraný do práce. Meč zavěšený na zdi, ale brnění ledabyle pohozené na zemi. Jakoby se ho snažil zbavit. Muž se po chvíli zarazí a překvapeně zvedne oči. Obraz se opět mění.

Všudypřítomná barevná mozaika zdobí stěny domů. Přes mřížované okno nahlíží do jednoho z nich. Na zdi visí zvláštní reliéf planetárních sfér. Na stole leží velké pergameny, kružidla, pravítka a náčrty map. Dveře naproti oknu se otevírají a vchází muž se ženou. Oba odloží svršky, muž zasedne ke stolu, ona se postaví za něj, prohrábne mu vlasy a podívá se k oknu.

Znovu se přesouvá. Už chápe, že cestuje v čase.

Místnost je bohatě prozářená denním světlem, které dopadá skrze vysoká prosklená okna. Cítí oleje, štiplavé pigmenty a vosk. Na stole se povalují rozkreslené části lidského těla, vše je popsáno hustým, drobným písmem. Nahá žena v zadní části místnosti ukusuje jablko, zatímco malíř míchá barvy na paletě. Nahne se pro vodu a zavadí pohledem o Sama. Scéna se mění.

Stojí u okna. Venku prší. Oblohu pročísne blesk a nakrátko prozáří místnost. Poličky plné alchymistických pomůcek. Baňky, pipety, kadidla, svícny, kovové misky, krystaly neznámých látek a muž, který zahřívá křivuli nad oranžovým plamenem. Tiše mumlá latinská slova. Další blesk přinutí Sama pohlédnout z okna. Venku vidí typický reliéf císařského města. Muž něco křikne. Obraz opět mizí.

Velká kola skřípavě drhnou o železné koleje. Nádraží zahalí pára z kotlů. Vlak se pomalu rozjíždí. Obloha je zatažená a vzduch plný dusivého popílku z kouřících komínů. Špinavé sloupy cihel podepírají plechovou střechu, na kterou bubnují první dešťové kapky. K uším doléhá křik prodavačů novin a pokoutních obchodníků. Výpravčí sklopí svůj terčík a když prochází kolem Sama, střetnou se pohledy. Pak vše mizí.

Tady to znám, rozhlédne se. Dvě postýlky, vysoké koberce, obrazy na zdi, vázy plné řezaných květin. Muž drží ženu kolem pasu, ona mu položí hlavu na rameno. Oba chvíli tiše nahlíží od postýlek a pak se obrátí k Samovi. Jsou to jeho rodiče.

Lucka mu pustila ruce a Samovi se zatočila hlava. Byl zpět ve svém bytě. Lehce ho podepřela. „Pojď si sednout.“

„Co to sakra bylo,“ vypravil ze sebe přerývaně Sam. Tělesné chvění naštěstí pomalu ustávalo.

„Tvoje rodová linie Same.“ Lucka se posadila proti němu. „Jsi potomek Marie, matky dvou dětí tří světů.“

„A co to znamená?“ nechápal.

Podala mu sklenici vody. „Napij se.“

„Dík. Cítím se stejně jak včera ráno,“ neodpustil si drobnou narážku. „Tak co to znamená,“ zeptal se znovu, když dopil.

„Máš v sobě genové fragmenty dvou bohů.“

„No ty vole,“ zvrátil Sam hlavu. „Takže taky budu žít skoro věčně,“ vykřikl a zvedl ruce ke stropu.

„Ano, trpíš mírně zvýšenou dlouhověkostí,“ pousmála se.

„Jak mírně?“ hodil po ní šibalský pohled.

„Dost na to, abys viděl zemřít všechny své přátele,“ zvážněla.

„Božské geny nezachránily ani moji sestru,“ poznamenal sarkasticky. „Takže k čemu mi jsou?“

„K záchraně Ester.“ Tři slova vybuchla jako bomba.

„Žije?“ zatřásl se mu hlas.

„Určitě, Same.“

„Doprdele,“ chytil se Sam za hlavu. „Je toho tolik… Ničemu nerozumím. Tak strašně absurdně to celé zní. Kytky co kvetou, když k nim přijdeš,“ mávl rukou za sebe. „Ta hypnóza, co jsi to se mnou dělala,“ ukázal ke dveřím. „Přicházíš a odcházíš, jak se ti zachce… Andělé, démoni, Panna Marie, bohové,“ zakroutil hlavou. „Pořád mám divné vize, bolí mě z toho hlava. A nakonec… zahřeju posraný džus,“ zasmál se křečovitě. Zavřel oči, opřel se a snažil uklidnit. „Alespoň něco z toho mi vysvětli,“ pronesl do ticha „Nějak smysluplně, prosím. Ať jedna plus jedna jsou dvě.“

„Ptej se.“ Lucka zůstávala věcná.

„Dobře,“ narovnal se a chvíli tiše přemýšlel. Najednou nevěděl, kde začít. Vzpomněl si na den, kdy jej matka vzala do obchodu s bonbóny na druhé straně města. Vyprosil si to na ní, protože kamarád Pavel už tam byl. Oči měl navrch hlavy, když Samovi popisoval nekonečné regály sladkých dobrot.

„Něco mi kup,“ zavrtěla se před ním sestra. Nechtělo se jí trmácet takovou dálku autem.

„Tak vybírej Samíku,“ pobídla ho maminka před regály. Pavel měl pravdu, nedohlédl jejich konce. Přehršel možností jeho dětskou duši postupně paralyzoval a nakonec si nebyl schopen vybrat. Se sklopenou hlavou plakal uprostřed obchodu.

Zhluboka se nadechl. „Víš co Lucko?“ řekl nakonec. „Kašlu na to. Prostě mi řekni, jak se dostanu do Naraky a najdu Esterku.“

„Konečně Same…,“ vydechla Lucka úlevně.

Nechápavě se po ní podíval.

„Klíč k přežití v Narace je zdánlivě jednoduchý, ale jen pokud ses tam narodil. Všechno záleží na myšlenkové projekci.“

Pořád jí nerozuměl.

„Naraka znásobí všechny tvé předsudky a přesvědčení. Pokud nemáš rád červenou barvu, budeš v Narace trpět pokaždé, když ji uvidíš. Fyzicky i mentálně.“

„Aha,“ poznamenal nepřesvědčivě. „A co s tím?“

Lucka ho vzala za ruku, dovedla do kuchyně a postavila k oknu.

„Dokážeš se podívat na východ Slunce bez toho, aniž bys ho v sobě hodnotil?“ ukázala ven.

Bylo to těžké, protože výhled z okna byl nádherný. A Sam to vnitřně cítil. Byt kupoval i proto, že dokázal nabídnout podobné dechberoucí momenty.

Lucka zapnula kávovar. Uvědomil si, jak miluje omamnou vůni espressa. Během okamžiku jí dal celou řadu přívlastků – podmanivá, magická, přitahující a dokonce i vzrušivá. Ihned si vybavil koktejl chutí každého doušku – hořký, jemně olejnatý, s neznatelnou kyselinkou na konci.

Došlo mu, jak těžká cesta ho čeká.

„Asi to nezvládnu,“ obrátil se na Lucku.

Podala mu šálek s karamelově hnědou tekutinou. „Naraku? Zvládneš Same. Jako ti před tebou...“