ROMÁN NEVĚDOMÍ

PROLOG

Bratříčku,

je to už patnáctý dopis v řadě, který si posíláme. Miluji tu naši tradici. Pro mě je to tajemství v dřevěné krabičce schované pod hromadou prádla. Návrat k dětským pocitům štěstí. Držet v ruce dopis od tebe znamená mít tě poblíž.

Vím, že to cítíš podobně. Ostatně jsme dvojčata. Pamatuješ, jak jsem v první třídě přišla ze školy s tím, že mě bolí břicho a tebe hodinu předtím odvezli s akutním zánětem slepého střeva? Prostě spojení.

Doufám, že díky svému ženskému dvojčeti netrpíš každý měsíc. Ale nikdy sis nestěžoval, tak snad ne. Nebo jsi tichý hrdina.

A i kdyby — nějakou dobu teď budeš mít od bolestí pokoj. Ano, chápeš to dobře. Jsem těhotná.
Na zdraví, budoucí strýčku!

Vím to dva dny. Proč jsem ti hned nezavolala?

Jednoduše jsem potřebovala čas pro sebe. A teď se potřebuju vypsat. V telefonu bychom hodně mluvili, ale vlastně nikam nedošli a zmatek v mé hlavě by se ještě víc prohloubil. Táta říkával: „Když mi chceš něco důležitého nebo složitého sdělit, zkus to nejdřív napsat.“

Jak víš, jsme už nějakou dobu s Benem v krizi. Je to čím dál horší, takže spolu už ani nespíme. Pár slov ráno, pár večer. Cizinec ve vlastním bytě. No nic, nejsi můj terapeut. Ale — jak sakra můžu být těhotná?

Ne, bráško, není v tom nikdo jiný. Pokud tedy ke mně v noci nesestoupil Bůh nebo nepřiletěl ďábel.
Haha. No, moc vtipné to není.

Je tu jedna ulítlá možnost. Před pár týdny jsme byli s Benem na oslavě narozenin a oba se dost nechutně opili. Každý z jiného důvodu. Já ze smutku, Ben ze zvyku.

Ráno jsem se vedle něj probudila. Nahá. Kristepane. Nevěřím, že mezi námi k něčemu došlo, ale co když?

Takhle jsem si to nepředstavovala, tohle nevědomí je trochu děsivé.

Proč to jednou nemůže být jednoduché, radostné a šťastné? Promiň za tuhle depku.

Dávej na sebe pozor. Zbyli jsme si sami dva. Možná tě teď budu potřebovat víc, než kdykoliv předtím.

Budu máma, bratříčku. A vím, že ty budeš ten nejlepší strejda ve vesmíru.

Tvoje Anna.

I.

Také dnes probudilo Sama opatrné otevírání skříněk a šuplíků. Tiché kroky po bytě obvykle končily klapnutím vstupních dveří. Někdy to byl nenápadný odchod, jindy pořádná rána. Ty hlučnější si většinou nic neodnesly.

Jemné cinkání skleniček. Vybírání příborů. Otevírání a zavírání dveří od lednice, nápoj nalévaný do sklenic. Kroky přicházely jen z jedné místnosti. Ona neutíká, pomyslel si Sam. Není zhrzená ani znechucená sama sebou. A nechce si odnést památku na noc strávenou se známým, bohatým mužem.

Dnes je to ale jiné.

Zvuky připomínaly fungující domácnost. Po dlouhé době cítil radost z nového rána. Zavřel oči. Rád by zastavil čas.

Bytem se rozezněla hudba. Zprvu slabě, postupně ale sílila. Zaposlouchal se.

Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná je skutečná.

Budíček. Pozvání ke snídani.

Vyhrabal se z postele a zamířil do kuchyně. Cestou míjel zrcadlo. Zastavil se a chvíli pozoroval vlastní odraz. Prohrábl si vlasy, promnul obličej, ale nepomohlo to. Pořád na něj civěla výčitka s hlubokými vráskami kolem unavených očí, neoholeným strništěm, opuchlými tvářemi a vysušenými rty.

„Mám chuť ti dát pěstí,“ řekl nahlas. „Ale škoda zrcadla. Stejně by to byla remíza.“

V odraze si všiml ještě jednoho detailu – druhá polovina postele byla ustlaná.

Stála opřená o kuchyňskou linku. Štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Pomněnkově modré oči, světlé, dlouhé vlasy prosvícené dopoledním sluncem. Mlčky sledovala Sama, který překvapeně stál na prahu dveří. Lehkým úsměvem dávala najevo pobavení z toho, jak rozpačitě na ni hledí. Bylo jí jasné, že si z uplynulého večera nic nepamatuje. Rozhodla se mu pomoct. Natočila sklenici vody a položila ji kousek před sebe.

Drobné gesto ho vytrhlo ze zírání. S omluvným úsměvem načapaného školáka přišel blíž, na dva dlouhé loky sklenici vyprázdnil a napřáhl ruku.

„Díky moc. Samuel.“

„Já vím,“ rozesmála se neznámá. „Lucka. Stejné jméno jako včera...“

„Jasně… promiň,“ řekl s křivým úsměvem. „Poslední hodiny mám v totální mlze. Matně si vzpomínám na nějaké ženy u stolu... Ty jsi jedna z nich?“ nervózně přešlápl.

Lucka přikývla. „Pojď se najíst,“ vybídla ho a ukázala na prostřený stůl. „Všichni o tobě víme, že miluješ palačinky.“

„Ah,“ odtušil Sam a zvedl obočí. „Palačinky jako od maminky. Nebojíš se následků?“

Rozhlédla se kolem. „Nevidím kamery, selhání nebude veřejné,“ pronesla teatrálně.

„No jo, tenkrát se mi to moc nepovedlo,“ zasmál se. „Prosím,“ odsunul jí židli a pak si přisedl.

„Vaše palačinky jsou dobré, ale měla byste ochutnat ty od mojí mámy…“ parodovala hlubokým hlasem televizní rozhovor, kde ho moderátorka překvapila oblíbeným jídlem.

Sam ukázal na solničku. „Zapomněla osolit těsto. Víš, jaký rozdíl udělá špetka soli?“ snažil se naoko bránit.

„Špetka čehokoliv dělá rozdíl. Třeba veřejnou aféru. Tak už jez.“

„Jo, žijeme ve zvláštní době,“ povzdechl si. „Ale teď mi řekni, co jsem včera vyváděl?“

„Včera jsi k nám přišel už slušně nalitý. Ale vtipný. Tak jsme si tě nechali,“ usmála se. „Nakonec jsme zůstali sami. Chtěla jsem se taky odejít, ale… co s tebou, že?“ povzdychla si. „Číšníci tě naložili do taxíku. Řidič a noční hlídač ti pomohli nahoru.“

Zhluboka si povzdechl. „Neříkej, že mě i převlékli,“ sepnul prosebně ruce.

Lucka zavrtěla hlavou. „Tak daleko jsem je nepustila.“

„Takže ty. Teď nevím, co by bylo lepší,“ schoval obličej do dlaní.

„Snažil ses mi pomáhat,“ pokračovala. „Tu dřinu mi ale nepřipomínej,“ pohrozila mu s úsměvem. „Nakonec jsem ti navlékla triko a uložila tě. Našla deku pro sebe a přespala ve vedlejším pokoji. Ráno jsem skočila nakoupit, protože i v pustině najdeš víc jídla než tady.“ Ukázala směrem ke kuchyňské lince.

„To asi ano,“ souhlasil.

Lucka uždibovala kousky suché palačinky a Sam, v tichu trapnosti, hledal slova omluvy.

„Chápu, proč se ničíš,“ řekla mezi sousty.

Ta ranní písnička, došlo mu. Byl to záměr. Připomínka jeho destruktivních manýrů. V těch šatech vypadala jako anděl, napadlo ho. A je bolestně upřímná. Sáhl po další palačince. Jsou výborné, chtěl jí říct.

Svět se mu začal točit jako vír ve vodě. V rozmazaném prostoru zůstával její obličej ostrý a výrazný. Pozvedla oči. Tvář se jí pomalu měnila. Najednou se díval do očí své sestry. Viděl, jak hýbe rty. Snažil se zachytit slova, ale neslyšel je. Zkoušel promluvit a křičet. Zvednout ruce – dotknout se jí. Ale nešlo to. Ztráta kontroly v něm vyvolala paniku. Umírám? Volá mě Anna k sobě?

„Same, co se děje?“ stiskla mu Lucka ruku. Obraz sestry zmizel.

Chvíli na ni hleděl, pak sklouzl očima k její ruce. Pustila ho.

„Počkej,“ zachytil ji. „Krásně voníš,“ snažil se neobratně zakrýt zmatenost.

„Proto jsi zůstal tak zaražený?“ rozesmála se. „To je milé,“ dodala. „Víš to, že si lidi podvědomě vybíráme podle jejich přirozené vůně?“ Mávla rozverně rukama.

„Tak to mám velké štěstí,“ napodobil ji Sam. Pak ale zvážněl a sevřeným hlasem dodal: „Nevím, co se stalo. Viděl jsem svoji sestru.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě.

Ukázal na ni. „Seděla tu místo tebe.“

Na chvíli se zamyslela. „Připomínám ti ji?“

„Bylo to zvláštní. Jako by se mi snažila něco říct,“ odpověděl neurčitě.

„Tušíš co?“

Opřel se a zaklonil hlavu. „Ne,“ povzdechl si.

Dojedli a přešli do obývacího pokoje. Lucka hned zamířila k oknu. Dívala se ven. Město se rozléhalo až k dalekému horizontu. Z této výšky vypadalo jako stavebnice z kostek.

„Třeba jste nechali něco otevřené,“ vrátila se k tématu.

„Je to možné,“ přitakal Sam a všiml si, jak slunce barví její vlasy do oranžova. Možná mi opravdu připomíná sestru.

„Měli jste k sobě hodně blízko,“ vzala do ruky zarámovanou fotografii. „Sluší vám to tady spolu.“

Sam se hořce usmál. „Slušelo.“

Lucka si dál prohlížela fotografie na stolku. Jednu z nich otočila k Samovi. „Rodiče?“

„Před rokem se zabili v autě,“ přikývl. „Ještě chvíli tam zůstaň a bude to na panáka,“ poznamenal napjatě.

„Je to řešení?“ zeptala se klidně.

Zavřel oči a mnul si čelo. V hlavě měl prázdno. Řešení? říkal si v duchu. Řešení čeho?

Škrtnutí zápalky ho probralo ze zamyšlení. „Miluju svíčky,“ pokrčila omluvně rameny. Postavila ji na stůl a podržela ruce nad tenkým plamenem. Vzduch zavoněl po dýni a skořici.

„I černá kočka má alespoň jeden chlup bílý,“ pronesla.

Sam se zarazil. Nechápal, co tím chce říct. „Jakože… na všem zlém je něco dobrého?“ zkusil to.

Zakroutila hlavou. „Kolikrát se ti život změnil během okamžiku?“

„Aha. No minimálně nedávno,“ poznamenal, jako by kousl do grepu.

„A k dobrému?“ upřela na něj pohled.

„Tak jasně. Našlo by se pár okamžiků.“ Důraz věnoval hlavně slovu pár.

„Není to jednobarevné, Same. Nikdy nevíš, co tě čeká za rohem.“ Lucka se zhluboka nadechla. „Krásná vůně. Víš, odkud pochází Halloween?“ změnila tón i téma.

„Něco s Kelty? Alespoň myslím. Někde jsem to četl.“ Tenký plamen se lehce zachvěl.

Přikývla. „Věřili, že se na konci října otevírá hranice mezi světem duchů a lidí.“

Znovu se na ni nechápavě podíval. Než se ale stihl ozvat, zablikal mu telefon a na displeji vyskočila zpráva:

Přistál jsem, beru taxíka a jedu k tobě. Dan

II.

„Přijede Dan,“ povzdechl si a odložil telefon. „Spolužák ze školy. Úplně mi to vypadlo.“ Opřel hlavu a zamyšleně pozoroval strop. „Neviděli jsme se tak deset let.“

„Proč ten smutek? To bude fajn setkání po letech,“ pronesla konejšivě.

Sam pokrčil rameny. „Akorát že vůbec netuším, proč chce přijet.“

„Dan byl vždycky trochu jiný,“ řekl po chvíli.

Lucka si složila nohy pod sebe. „V čem?“

„Vlastně mi ani nedošlo, jak na mě sehnal kontakt. Po smrti Aničky to není jednoduché.“

„Copak,“ nadzvedla překvapeně obočí, „sociální izolace? Nový telefon?“

„Jo,“ zašklebil se. „Nezvládal jsem nekonečný proud nabídek, jak mě zbavit osamělosti a utrpení.“

Lucka pobaveně vyprskla. „A peněz,“ dodala a rozesmála se. „Díky, teď abych skočila do koupelny,“ otírala si oči plné slz.

„Možná to tu ještě někde mám. Vydrž, něco ti ukážu,“ vyskočil najednou Sam. „Nikam nechoď, sluší ti to!“ volal na ni. Slova se postupně ztrácela v chodbách bytu.

Lucka po chvíli vstala a začala obcházet obývací pokoj. Prsty jemně klouzala po opěradle sedačky. Na moment se zastavila u stěny plné uměleckých předmětů. S nezájmem prošla kolem obří televize a knihovny. Zastavila se až v rohu plném rostlin a zaposlouchala se do šumu tiché závlahy. Potom rozhrnula listy ukrývající sošku modrého boha Váju – na antilopě jedoucí symbol větru, dechu a životní síly. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a pomalu na něj přiložila ruku. Šaty a vlasy jí rozechvěl jemný vánek, zatímco vše kolem zůstávalo klidné. Jen pár pupenů se probudilo a květy nesměle vykoukly.

„Už běžím!“ volal Sam. Lucka stáhla ruku, pohladila pár listů a rychle se posadila zpět.

„Našel jsem to,“ mával nadšeně kusem papíru. „Pozvánka na oslavu. Ve třetím ročníku jsme vyhráli ligu. To je Dan,“ ukázal jí nevýraznou kresbu.

„Koho mi připomíná?“ zkoumala Lucka zažloutlý portrét.

„Určitě Rasputina. Dostal tu přezdívku na škole. Tenkrát jsme vyhráli díky jeho rituálům,“ nasadil tajemnou tvář, pak se rozesmál. „Alespoň tolik praví naše studentská legenda.“

„Rituálům?“ chytla se.

Přikývl. „Finálový zápas jsme vyhráli na poslední chvíli. A hádej, kdo skóroval?“ naznačil basketbalový hod.

„No jasně, že Dan,“ pokračoval, když viděl její pohled. „Sesypali jsme se na něj a někdo zakřičel – Rasputine, tys to musel začarovat! Byla to sranda. Dan měl vždycky rád mystiku a nadpřirozené jevy. Vedli jsme spolu dlouhé odborné debaty,“ dodal se vztyčenou bradou.

„Ale,“ pronesla udiveně, „překvapuješ mě. Ty a nadpřirozeno? Povídej... čemu věříš?“

„To ti rád řeknu.“ Vzal ji za ruku a dovedl k oknu. „Vidíš to slunce?“ podíval se na ni významně. „Pevně věřím tomu, že večer zapadne a zítra zase vyjde.“

„Samueli!“ bouchla do něj. „Tak to je velká mystika. Tvoje debaty s Danem musely mít hloubku.“

„To měly,“ potvrdil. „Jenže pak se zranil a od té doby jsme se moc nepotkávali.“

„No pojď, dej mi pořádnou mystiku,“ mrkla na něj.

„Ach jo,“ zvrátil hlavu. „To jsem si naběhl, co?“

„Trošku…,“ usmála se. „Ale nebudu tě trápit.“

„Víš, co je pro mě skutečná mystika?“ přešel ke kytkám a chvíli je zkoumal. „Ještě před pár dny nekvetla ani jedna z nich,“ otočil se na Lucii, která přišla za ním. „Co se tak culíš?“

„Nevím, třeba za to může ženská energie,“ odpověděla rozverně a ukázala na květy.

„Asi jim občas chybí někdo jako Anna,“ posmutněly mu oči.

„Jsou krásné,“ řekla tiše.

Po chvíli společného mlčení se Sam podíval na hodinky. „Už by tu měl být. Vrátnému jsem řekl, ať ho pustí nahoru.“

„Dobře. Posbírám si věci a půjdu,“ rozhlédla se kolem sebe.

Sam ji zachytil a přitáhl blíž. „Počkej. Chci ti poděkovat za dnešek,“ řekl rozechvěle. „Něco jsi dnes změnila.“

„To mě těší, Same. Taky děkuju.“ Chvíli se mu dívala do očí, pak ukázala ven. „Pokud zítra vyjde slunce, zavolej mi. Budu ráda.“

Krátce na to se ozval zvonek a za dveřmi stál Dan. Už to nebyl ten Raspi z univerzity. Hlubší vrásky, širší nos, popraskané rty, delší vousy. Šediny ve vlasech. Štíhlý, v dobré formě. Ale dobrácký úsměv mu zůstal.

„Předávám ti ho,“ kývla hlavou směrem k Samovi, když si s Danem potřásla rukou. „Je skoro celý. Odnáším si jen malý kousek,“ dodala s lišáckým úsměvem.

Rozloučila se a odešla. Sam zůstal stát u dveří a mlčky sledoval prázdnou chodbu. Na vteřinu měl pocit, že Dana její přítomnost vyvedla z míry. Možná ho jen mrzelo, že narušil jejich společný čas. Zamyšlený se vrátil do bytu. Stále cítil letmý dotek, který mu Lucie při odchodu věnovala.

„Hezká holka,“ řekl Dan a ohlédl se ke dveřím. „Jako bych ji už někdy viděl.“

III.

„Pěkné to tu máš,“ chválil Dan byt. „Kdo ti to zařizoval? Ty sám?“ rozhlížel se kolem.

„Sestra.“

Dan se zastavil. „Sakra. Promiň.“

„V pohodě, pokračuj. Nemohl jsi to vědět. Na konci chodby doleva,“ pobídl ho Sam. „Někam se posaď. Skočím do kuchyně. Co si dáš?“

„Espresso?“

„Ptáš se, nebo objednáváš?“

„Obojí, Same,“ zasmál se Dan.

„Jasně že mám espresso, ty cyniku. Na pití vodu?“

„Ano, prosím, jsem po tom letu vysušený jak Rasputin,“ pronesl vážně Dan.

Sam vyprskl smíchy. „Dobře.“ Otočil se a zmizel.

Za pár minut vyskládal na stůl Danovu objednávku a posadil se naproti.

„Jak jsi to myslel, že znáš Lucii?“ hodil po Danovi tázavý pohled.

„Ne že ji znám. Možná jsem ji někdy viděl.“ Dan se natáhl pro kávu. „Nevím, Same, prostě někdy máš ten pocit,“ pokrčil rameny.

Sam zkřížil ruce na prsou. „Fajn. Tak povídej. Co tě přivádí?“

Dan usrkl horké espresso a místo odpovědi pozoroval výhled za okny. Neví jak začít, napadlo Sama. Je tady kvůli penězům? Asi ne... Přiletěl přes půl země. Prý to spěchá a není to na telefon. Snad nepotřebuje ledvinu.

„Same,“ začal Dan nejistým hlasem, „jak to říct... Je to komplikované. Nešlo to po telefonu.“

„Komplikací jsme zažili…“ usmál se Sam.

„To jo. Fantazie. Teorie. Konspirace… Tohle je jiné. No nic,“ podíval se Dan zpříma. „Jde o Annu.“

„Cože...?“ zarazil se Sam. „Anna zemřela,“ vyštěkl. Vzápětí se gestem omluvil.

„Při porodu. Stejně jako dítě. A manžel po pár dnech skočil ze střechy,“ mluvil Dan soucitně. „Ale… je v tom něco víc,“ dodal opatrně.

Sam udiveně zvedl obočí. „Nechápu. Jakože je někdo zabil?“ zeptal se sarkasticky. Hlavou mu probleskla vzpomínka — tři rakve, které společně zajížděly do rodinné hrobky.

Dan se zarazil. Tak to je špatné, říkal si v duchu. Vůbec nic neví...

„To samozřejmě ne,“ nahnul se k němu Dan. Chvíli přemýšlel nad volbou dalších slov. „Vlastně nejde ani tak o Annu, jako o neteř.“ Zhluboka se nadechl. „Možná žije.“

Samovi se zatočila hlava a zalapal po dechu. Než se zmohl na slovo, Dan rychle pokračoval.

„Vydrž prosím. Dej tomu šanci. Pustím ti jedno video z domácího porodu.“ Z tašky rychle vytáhl tablet a postavil ho na stůl.

Sam se zamračil. „Jak domácí porod souvisí s Annou?“ trhl odmítavě hlavou. „Rodila v nemocnici.“

„Porod přeskočíme,“ přikývl Dan. „Jde o to, co se děje potom.“

Po smrti Anny narazil Sam na hradbu mlčení. Marně se snažil zjistit, k čemu došlo. Nemocnice uhýbala, policie kličkovala a právník nakonec řekl: „Je to celé jakési divné. Někdo něco posral a kryjí se navzájem.“ Vzpomněl si na slova z posledního dopisu od sestry: Nevědomí je utrpení. Možná ho netrápila jen smrt rodiny, ale právě tyto nezodpovězené otázky.

„Nechápu. Jakože jsem pochoval cizí dítě?“ kroutil hlavou. „Někdo ji vyměnil nebo co?“

„Něco takového,“ přikývl Dan. „Ale je to… divnější.“

„Divnější?“

Dan si prohrábl vlasy. „Proto tohle video,“ ukázal na tablet. „Nic bez něj nebude dávat smysl.“

„Nic?“ zvedl Sam obočí.

„Dobře. Ne NIC, ale příběhy, které se táhnou tisíce let,“ vysoukal ze sebe neochotně Dan.

Sam se křečovitě zasmál. „Tisíce let... Nezbláznil ses?“

„Kéž by,“ pokrčil Dan rameny. „Cokoliv ti teď řeknu, bude ještě divnější než to video.“

Sam si ho skepticky prohlížel. „Neriskuj, Dane,“ zvýšil hlas.

„Jakože bych přiletěl přes půl země rýpat se ti v ranách?“ ohradil se Dan. „Na škole jsem měl Annu hodně rád. Dobře to víš,“ ukázal prstem na Sama.

„Nebyl bys ani první ani poslední, zase takový miláček národa nejsem.“

Dan se opřel do křesla. „Teď jsi absurdní ty. Skoro mě to urazilo.“

Sam pokrčil rameny.

„Tak jinak,“ snažil se Dan změnit směr. „Anně život nevrátíme. Ale co když tvoje neteř opravdu žije?“ upřel na něj pohled.

„Nevím, Dane. Mám vytáhnout zbraň a jít ji někam osvobodit?“ odfrknul Sam.

„Ach jo,“ vydechl Dan. „Ironie na maximum. Můžu pustit to video?“

„A divíš se?“ odvětil Sam. „Jasně, pusť to, bránit ti v tom nebudu,“ rozhodil nakonec rukama.

IV.

Dlouze a beze slova pozoroval Dana. Hledal v něm náznak emoce, která by poslední minuty záznamu překlopila v groteskní vtip — sarkastický, černý, nepovedený. V absurdno, kterým vůdci sekt lámou poslední zbytky odporu. Jak tohle může myslet vážně? Mám ho vyhodit? Nebo snad připustit, že se to stalo i Anně? Samův vnitřní hlas servíroval mučivý rozpor.

Dan byl napjatý, ale klidný. Pohledem neuhnul.

Sam nervózně poklepával nohama. „Můžeš mi...“

„Pustíme si to ještě jednou,“ přerušil ho okamžitě Dan. Natáhl se ke stolu a vrátil nahrávku do míst, kde začínali.

Zakroutil hlavou a pohledem sklouzl k obrazu na zdi. Poslední, který mu Anna koupila. Nad klidnou hladinou moře zuřila apokalyptická bouře. Oči jí svítily radostí, když ho přivezla. „Krásně se ti sem hodí,“ ustoupila tehdy pár kroků od zdi a chytla ho za ruku. „Buď jako ta voda,“ řekla mu.

Dan znovu pustil záznam.

Vyčerpaná, zhluboka oddechující žena svírala v náručí narozenou holčičku. Do její strhané tváře se vracel úsměv. Bolest polevovala, křik a nářek střídalo úlevné ticho. Porodní asistentky uklízely. Jedna z nich se přitočila k muži u dřevěné lavice a něco mu pošeptala. On ji krátce objal a ženy odešly do vedlejší místnosti.

Muž přistoupil ke své ženě, odsunul jí pramínky vlasů z tváře. Políbil ji na čelo a přisedl si.

„Chceš si ji na chvíli vzít?“ usmála se na něj a pozvedla jejich dcerku.

Nadšeně přikývl. V ten samý okamžik jeho pozornost upoutalo i něco jiného. Kousek od nich, v rohu roubenky, se zavlnil vzduch — jako by jej ohřál oheň. Všiml si stínu, který prostoupil oním zvláštním úkazem, ale krátce nato upadli se ženou do bezvědomí. Do místnosti vstoupila postava, zahalená v dlouhém plášti s kapucí. Přišla k posteli a z náruče bezvládné matky vzala narozenou holčičku. Ta okamžitě propukla v srdceryvný pláč — tak pronikavý a silný, že plameny vonných svíček v jediném okamžiku zhasly. Dokonce se zdálo, že natahuje ruce k bezvládným rodičům. Tajemného návštěvníka to nezastavilo. Společně zmizeli za oponou horkého vzduchu, aby se za krátký okamžik vrátili zpět. Teď už v naprostém tichu položil malé bezvládné tělo zpět na hruď matky a odešel tam, odkud přišel. Vzduch v místnosti se uklidnil a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o jeho návštěvě.

Pláč dítěte přivolal jednu ze zdravotních sester. Pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled na tři bezvládná těla ji šokoval. Zakřičela o pomoc, přiskočila k dítěti a začala s oživováním. Kolegyně přiběhly vzápětí a celou scénu zachvátil frenetický boj o život.

Dan se podíval na Sama a zastavil záznam. „Tak napodruhé stačí.“

Poslední část nahrávky byla nejhrůznější. Stačilo ji vidět jednou. Rodiče se nakonec podařilo probrat — zraněná matka se drala k dítěti, manžel se ji snažil zadržet, aby zdravotnice mohly dělat svou práci. Nářek, pláč, křik, vztek, zmatek… a nakonec děsivé ticho. Všichni pochopili, že je konec.

Sam se zvedl a přešel k oknu. Pomalu se smrákalo. Mlčel. Dlouho. Lháři nesnášejí ticho při rozhovoru. Ticho je zbraní pravdy. Dan vydržel a nepromluvil. Možná má pravdu…

Začal padat sníh.

„Nádherný výhled,“ vyhlížel Dan z okna. „Za takový by někteří zabíjeli.“

„Nedává mi to smysl,“ otočil se na něj pomalu Sam. „Někdo jim unesl dítě?“ Dan přikývl. „A za chvíli ho přinesl zpět. Asi mrtvé, jak jsem pochopil,“ pokračoval Sam. Další přikývnutí. „Ten trik se vzduchem, to bylo co?“ rozhodil nakonec rukama.

„To nevím,“ připustil Dan. „Mám teorii o nějaké rázové vlně, která dokáže uspat všechny kolem,“ klouzal rukou v prostoru.

„Kromě toho dítěte,“ poznamenal skepticky Sam.

„Kromě dítěte,“ souhlasil Dan. „Asi to na ně nefunguje.“ Pokrčil rameny a pokračoval: „Jak říkám, je to poprvé, co mám obrazový záznam. O stavu dětí jsem doteď nic nevěděl. Rodiče pokaždé ztratili vědomí.“

„A s nimi se nakonec stalo co?“

Dan se zády opřel o skleněnou tabuli a chvíli Sama upřeně pozoroval. „Žijí, Same.“

Sam poklesl v kolenou a zatočila se mu hlava. Proč oni ano a moje sestra ne… „To je dobře,“ pronesl sotva srozumitelně.

Buď jako ta voda…

Dan se vrátil ke stolu a doplnil vodu do sklenic. „Jak se to vezme.“ Jednu z nich podal Samovi a napil se. „Ta žena se jmenuje Veronika. Stejné jméno chtěli dát dítěti. Její poslední věta byla: Tohle není moje dcera. Od té doby nepromluvila. Celé dny sedí v tom pokoji a čeká.“

„Panebože. Chudák.“

„Jo. Kdo chce přežít vlastní dítě…,“ pronesl Dan odevzdaně.

„A manžel?“

„Michal,“ pokračoval Dan. „Ukazoval video, kudy chodil. Snažil se najít odpověď. První se toho chytla policie. Místo pomoci je obvinili z falšování důkazů a úmyslného zabití,“ znechuceně si poklepal na čelo. „Časem se dostal až k nám a my jsme ho z toho vysekali. Je to uzavřené jako nevysvětlitelný případ.“

„K vám?“ zpozorněl Sam.

„Ano, k mému týmu,“ přikývl. „Nebyl to první případ únosu. Ale je to konečně první, kde držíme vizuální důkaz.“

Sam se nenechal odbýt. „Co přesně znamená tvůj tým?“

„Pojď si sednout.“ Vzal ho Dan za loket. Sam se ale nepohnul a dál na něj upřeně zíral.

„Dobře,“ zvedl Dan ruce v obraně. „Právníci, ex policajti, ajťáci a pár podivínů… jako třeba kněží. Nejdřív pár nadšenců, dnes je z toho firma. Vyšetřujeme paranormální jevy. Jen těmi holčičkami se zabýváme víc než tři roky.“

„Kněží?“ reagoval překvapeně Sam.

„Nevěřil bys, kolik se platí za vymýtání,“ uchechtl se Dan, ale rychlé zamrkání prozradilo, že se cítí provinile.

„Kdo to udělal? A proč?“ vrátil se Sam k záznamu z porodu.

„Hele, to zatím nevíme,“ ošíval se Dan. „Na hodně otázek ti řeknu že nevím,“ pokračoval pod tlakem Samova vyčítavého pohledu. „Proto jsem tady. Mimo jiné tedy. Třeba mi pomůžeš doplnit pár věcí.“

„Máš snad pocit, že já něco vím?“ ušklíbl se Sam. Zakroutil hlavou a začal se nervózně procházet kolem.

„Ani já netuším, jak to říct, aby ti to dávalo smysl,“ pokusil se Dan ještě o slabou obranu. Nevypadalo to, že mu Sam věnuje pozornost.

Snažil se srovnat myšlenky. Tenkrát, v obilném poli, vzpomněl si, ztracen mezi vysokými a hustými stvoly. Dlouho do večera volala Anička jeho jméno, dokud se nenašli. Plakala štěstím. Vždycky tě najdu, řekla tehdy — a vždycky našla.

Teď je řada na mně. Najít… odpovědi.

Sam se konečně zastavil a otočil se na Dana. „Stejně pořád nechápu, jak to souvisí s Annou.“

„Jasně,“ řekl Dan a přešel ke své tašce. Vytáhl obálku, položil ji na stůl a kývl na Sama.

„Tohle ti asi záměrně nedali. Policejní zpráva z porodu tvé sestry.“

V.

Zůstal zaraženě stát. Tak blízko odpovědím, a přesto zaváhal. Rozpor mezi touhou a strachem ho ochromoval. Hledal v sobě víru, že unese obojí.

„Odkud to máš?“ zeptal se nervózně.

„Mám schopný tým lidí, Same. Nebo spíš všeho schopný tým,“ odpověděl Dan s lehkou hrdostí. Bylo jasné, že víc k tomu neřekne. „Nemusíš to zatím číst celé. Strana tři, čtvrtý odstavec,“ pobídl Samovu nerozhodnost.

Sam se posadil a opatrně vyndal kupu potištěných papírů. Nalistoval zmíněnou stranu, ještě jednou se nedůvěřivě podíval na Dana a začal číst. Konečky papírů se po chvíli rozechvěly.

„To snad není pravda,“ vydechl. Nenápadně se snažil utřít zvlhlé oči.

„Poškozený uvedl, že upadl do bezvědomí. Když se probral, jeho žena a dcera byly mrtvé…,“ citoval Daniel z protokolu. Mluvil pomalu a vážně. Bolelo to oba.

Sam se zkroutil v křesle. Podepřel si hlavu a zakryl oči. Potřeboval chvíli pro sebe. Vyrovnat se s pravdou o lžích a pochybnostech. Několikrát se zhluboka nadechl, ale tlukoucí srdce nezpomalovalo.

„Proč jsi říkal, že dítě možná žije?“ vysoukal ze sebe.

„Odpověď je trochu složitější,“ poškrábal se Dan na zátylku. „Má to dvě roviny,“ dodal neurčitě. „Pamatuješ, jak Veronika řekla: To není moje dítě?“

Sam zvedl hlavu. Oči se mu pořád leskly. „Neříkej mi... že jste ji vykopali.“ Vzduch kolem nich ztěžkl.

Dan sklopil zrak. „Na žádost otce, který u toho byl.“

„Výborně,“ plácl Sam do křesla. „Takže nelegálně.“

Danovi poklesla ramena. „Myslíš, že mě to těší? Hrabat se v mrtvém těle s otcem za zády? Náš nápad to nebyl.“

„Jasně. Všeho schopný tým,“ poznamenal Sam hořce. „Nechápu, že s tím přišel.“

„Všichni chceme odpovědi, Same.“

Zakroutil očima. „A ještě u toho byl? Uff. Nechápu.“

„Seveřan. Zlomený, ale tvrdý chlap,“ pokračoval Dan v obhajobě.

Samovi to nebylo příjemné. „No dobře. To je asi jedno. A?“

Dan si poposedl. „Na první pohled vypadá všechno tak nějak normálně.“ Na chvíli se odmlčel. „Až na jeden detail. Chybí DNA.“

„Co prosím?“ Sam se zatvářil nechápavě.

„Prázdné buňky. Bez organel, bez DNA,“ snažil se Dan o další vysvětlení.

„Jakože klon?“ tápal Sam.

„Není to úplně klon,“ přemýšlel Dan nahlas. „Spíš mrtvá kopie těla. Dokonale lidská panenka,“ gestikuloval.

Sam chvíli mlčel. Pak otráveně rozhodil rukama. „Já už asi nevím, co na to říct. Začíná to být tragikomické. Máš tu někde skrytou kameru? Jde o nějaký zvrácený televizní pořad?“

„Cože?“ vydechl Dan a podvědomě se rozhlédl po místnosti. „Jaké kamery?“ zatřepal hlavou.

„No u mě je nehledej,“ vyštěkl Sam. „Natáčíš to?“

„Ne. Nemám tu žádnou kameru.“ Dan zvýšil hlas. „Jsi normální? Nepřijel jsem tě přesvědčovat!“

„Jo? Tak mi řekni – proč jsi přijel? O co ti vlastně jde?“ Sam byl na nohou.

„Do prdele, Same, poslouchej se.“ I Dan si stoupl. „Já jsem Annu miloval!“

„Jasně, před deseti lety. Netahej do toho pravěk!“

Dan se nadechl k další odpovědi. Zvonek u dveří spustil melodii.

„No a je to tady. Prokoukl jsem to. Konec show, přišel štáb,“ zahlásil Sam teatrálně a odešel. Pořád rozhazoval rukama.

Po pár minutách se vrátil s taškou v ruce. „Přivezli objednané jídlo,“ řekl už smířlivěji.

„Díky bohu, už padám hlady.“ Napětí povolilo, oddechl si Dan. „Necháš mě to v klidu domluvit?“ zeptal se, zatímco Sam vyndával balíčky jídla na stůl.

„Nevím,“ utrousil. Když se chystal zmačkat papírovou tašku, všiml si prázdného lístečku na dně. Vzal jej a převrátil. Na druhé straně byla slova:

Věř mu. L.

VI.

Dan zvedl oči. „Děje se něco?“

„Co myslíš?“ odpověděl Sam nepřítomně.

„Nejíš,“ ukázal Dan.

„Aha,“ probral se. „Omluv mě na chvíli, něco si vyřídím.“

Po chvíli tiše zavřel dveře do pracovny a horečně vytočil Lucku.

Číslo neexistuje. Cože? To není možné. Provolávali se navzájem. Zkusil to znovu. Nic.

Zmateně přešel k pracovnímu stolu a ztěžka dopadl na židli. Co je tohle za den. Pohrával si s telefonem v ruce, ale nedokázal se soustředit.

Měl bych se vrátit, napadlo ho.

Stál znovu u dveří, ale zarazil se. Vrátil se ke stolu, otevřel spodní zásuvku a vyndal malého plyšového králíčka. Koupil ho dva měsíce před tragickým porodem.

„Pro chlapce nebo holčičku?“ zeptala se tenkrát prodavačka.

„Nevím. To má být překvapení,“ řekl jí rozjařeně.

Společně se tomu zasmáli.

„Tímto béžovým plyšákem nic nezkazíte,“ mrkla na něj.

„Co by se mohlo pokazit,“ rouhal se.

„Můžu se s vámi vyfotit?“ vytáhla telefon.

„Ty mi asi nepovíš, co se tady děje, že?“ díval se do černých knoflíkových očí. „Možná mi ale pomůžeš věřit.“

Dan tázavě zvedl obočí. „Nepředaný dárek,“ položil Sam králíčka mezi jídlo na stole.

„Chápu. Jinak všechno v pořádku?“

Sam váhavě přikývl a rozbalil si studené jídlo.

„Na co zemřela moje sestra?“

Dan zaklepal na papíry. „Na infarkt. Je to ve zprávě. Přečti si to pak celé.“

Sama okamžitě přešla chuť. Odložil příbor. Ve tváři měl nepřítomný výraz.

Dan ho chvíli sledoval. „Máme tři klíčové důkazy. Video, exhumaci a…“

„Kde je moje neteř?“ rozrušeně ho přerušil Sam.

„To nevím určitě, Same. Už jsem ti to jednou říkal. Je možné, že...“

„Samozřejmě,“ vyštěkl Sam. „Takže po tom všem,“ spustil důrazně, „když už mám chuť uvěřit těm blábolům... z tebe zase vyleze, že vlastně nevíš!“

„Nevím to jistě, Same,“ bránil se chabě Dan. „Třetí důkaz...“

„Fakt už stačí,“ rozkřikl se Sam. Snažil se ovládat, ale nebylo to jednoduché. „Ty tvoje důkazy... Jasně, Ben omdlel. Třeba neunesl pohled na krev. V tom protokolu není ani slovo o nějakém portálu, nebo co to je…“ Hlasitě oddychoval. Sebral ze stolu hromadu papírů a mrštil je zpět. „Je tam napsáno, na co umřela moje neteř?“

„Syndrom náhlého úmrtí, Same…“

„Nevěřím,“ odmítl okamžitě. „Zabil je Ben. Vždycky to byl hňup... Divím se, že měl koule skočit z té střechy.“ Křečovitě se zasmál. „Je mrtvá. Žádná posraná schránka místo ní tam nebyla, jak vidíš.“

Danovi se zrychlil tep. Musím zůstat v klidu, říkal si. Zavřel oči a nenápadně prodýchával. Naštěstí mu Sam nevěnoval pozornost.

„Tak to není, Same.“ Dan se snažil mluvit klidně.

„Ale je,“ odsekl mu Sam bezmyšlenkovitě.

„Tvůj švagr napsal dopis na rozloučenou,“ naklonil se k němu Dan.

Sam se konečně chytl. „Jaký dopis? Nic jsem nedostal.“

„Máš ho v emailu.“

„Cože? Říkám, že jsem nic nedostal!“

„Díval ses do spamu? Ben to poslal na víc adres, mohl tam skončit,“ dodal Dan, když viděl Samův pohrdlivý pohled.

„Jak to vůbec víš? Nabourali jste mi počítač?“

„Ne,“ cukly Danovi koutky, ale zachoval vážnost. „Je taky mezi těmi papíry od policie.“

„To jsou svině,“ vydechl Sam a začal se v nich chaoticky přehrabovat. Přitom lehce zavadil o hračku pro neteř.

Věř mu, proletělo Samovi hlavou. „Až ti bude fungovat telefon, Lucinko...“ zamručel a ušklíbl se.

„Ještě jednou prosím,“ zareagoval Dan.

„Hledám to...“ Sam se pořád prohraboval policejními protokoly.

„Jaký telefon?“ zeptal se Dan.

„Co zase myslíš?“

„Mumláš něco o telefonu.“

„Aha,“ zarazil se Sam. „Alespoň vidíš, jak mi z toho hrabe... Mám to!“

Nedočkavě začal číst: Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to.

Zablesklo se.

Stál na střeše. Foukalo. Zmateně se rozhlížel kolem. Tady bydlí Anna, poznal podle okolních domů. Zaslechl křik. Přiblížil se ke hraně střechy a opatrně nahlédl dolů. Kousek pod ním visel ve vzduchu Ben. Zády k zemi, ruce a nohy roztažené. Snad zastavený v čase. Oči měl vytřeštěné a rty sevřené.

„Bene!“ vykřikl a natáhl se dolů. Ztratil rovnováhu. Zachytil se na poslední chvíli.

„Same…,“ zvedl k němu ruce Ben. Střetli se pohledy. Ozvala se dutá rána. Benovo tělo dopadlo na chodník. Ozval se hysterický křik, postupně slábl...

Zpět ve svém bytě. Pustil dopis a chytil se za hlavu. Příšerná bolest ho zkroutila v křesle.

„Co se děje, Same?“ přiskočil okamžitě Dan. Ve tváři měl vyděšený výraz.

„Nevím... Od rána mám divné stavy,“ mluvil přerývaně a držel se za hlavu. „Asi mám nádor na mozku.“

„Něco ti přinesu. Kde máš lékárničku?“ rozhlížel se Dan.

„Druhé dveře vlevo,“ soukal ze sebe Sam.

Dan se po chvíli vrátil a podal Samovi léky proti bolesti. „Na, dej si jeden, tady máš vodu.“

„Díky, už je to lepší.“ Sam si otřel studený pot z čela a posadil se.

„Míváš to často?“ zajímal se Dan.

„Nikdy. Teda do dneška.“

„To asi nebude nádor. Tahle intenzivní nástup by to nemělo,“ uklidňoval Dan. „Jestli chceš, můžu ti dát něco svého. Neříkali jste mi Rasputin nadarmo,“ zašklebil se.

Sam se rozesmál. Znovu jím projela ostrá bolest. Naštěstí jen chvilková.

„Opatrně s těmi vtipy, nebo mě zabiješ.“ Znovu zvedl dopis od švagra.

VII.

Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to. Bolí mě celé tělo. Svaly, kosti, hlava, oči. Myšlenky pálí jak žhavé železo. Vzali mi všechno, co jsem miloval.

Zavřeli jste mě jak špinavého psa na dvě noci do blázince. Nikdo mi nevěřil. Obvinili mě, ponižovali, vyhrožovali. Ano, byl tam. Nevím kdo. Odnesl naši holčičku. Vrátil ji mrtvou. Já nevím, kdo to byl, chápete to? Bolelo to, spalovalo to. Omdlel jsem. Pak byly mrtvé. Obě.

Zavřeli jste mě. Prý mě musíte chránit. Už jsem nespal dvě noci. Pořád to sem chodí. Je v mé hlavě. Vypadni už! Co ještě chceš, vzal jsi mi všechno, ty zmetku černý. Doufám, že všichni shoříte v pekle.

Maminko moje, tatínku můj. Děkuji vám, že jste mě vytáhli z té smradlavé díry a ušetřili veřejnému ponížení. Omlouvám se vám. Že jste mi uvěřili. Ne, nejsem v pořádku. Ne, neměl jsem doma zůstat sám. Nevyčítejte si to, podvedl jsem vás. Nechci trpět. Odpusťte mi prosím.

Same,

Anna mi řekla o tom posledním dopisu. Byl jsem kretén, který si ničeho nevážil. Ani své ženy, ani tebe, ani sebe. Udělali jsme test před narozením a já jsem otec. Uvědomil jsem si, jak miluju svoji ženu. Těšili jsme se společně. Poslední tři měsíce jsem byl šťastný. Tak moc šťastný. Každou minutu jsme trávili spolu, bylo to jako sen. Strašně to bolí. Každý den jsem mluvil s naší dcerou. Musela vědět, jak moc se těšíme. Musela to vědět.

Chtěli jsme ti to říct. Chtěl jsem k tobě najít cestu, poprosit tě o odpuštění, chtěl jsem, abychom na křtinách byli znovu přátelé. Kamarádi. Rodina.

Ester. Tak se jmenovala tvoje neteř. Jméno, které jsme jí chtěli dát. Pamatuj si ji, Same. Esterka. Určitě bys byl fantastický strejda.

Najdi ty svině, Same. Kdo jiný než ty. Já nemám tvoji sílu. Bolest a stesk mě zabíjí. Jsem srab. Vzdávám to. Jdu za nimi. Kam? Nevím. Možná nikam. Ale i tam se s nimi shledám. Miluju tě, Esterko. Miluju tě, Aničko.

Najdi je, Same. Prosím. Odpusť mi za předání té nesnesitelné tíhy.

Ben.

List papíru se pomalu snesl k zemi. Rozpíjely se v něm slzy. Sam se schoulil a chytil za hlavu. Plakal. Ramena se mu třásla v rytmu vzlyků. Snažil se popadnout dech, uklidnit chvění celého těla, ale nešlo to.

Dan se tiše zvedl a zamířil pryč z pokoje. „Na konci chodby,“ snažil se ho Sam štkavým hlasem nasměrovat na toaletu. Pak sklouzl na zem a přestal se bránit. Dan se podíval na Sama. „Nechám ti chvíli čas.“

Neslyšel ho.

Leporelo života letělo Samovi před očima zběsilou rychlostí. První den ve škole — sedli si s Aničkou do stejné lavice. Prázdniny u prarodičů. Samova zlomená ruka, Anička ošetřovatelkou. Rodinné výlety. Probírání vztahů. První setkání s Benem. Svatba. Prodej Samovy firmy. Hodiny na telefonu. Zprávy a dopisy. Pohřeb rodičů. Pohřeb Aničky. Panenka bez tváře vznášející se v prázdném prostoru. Esterka?

Tělo ochabuje. Obtížně dýchá a srdce zpomaluje. Nedokáže zvednout ruku. Z posledních sil pozoruje tmu pohlcující prostor kolem něj. Blíží se. Stoupá mu teplota — pálí ho vlastní pot. Jakoby každá buňka vibrovala energií, kterou nepouští ven. Kousek od něj se ozval třaskavý zvuk. Obrátil hlavu. Světlo. Znovu vidí nábytek. Skříňka nestojí na místě. Pohybuje se. Rozdvojuje a znovu spojuje. Vidí trhliny. Mizí a objevují se. A ty zvuky. Jako tiché práskání bičem.

Dotek na rameni. „Dane?“ obrátil se. Ne, to není Danova ruka. Je to ruka ženy. Ztrácí se ve tmě, nevidí, kdo tam stojí. Napíná zrak. Obrys tváře, dlouhé vlasy. A ta vůně. „Lucko?“ vysoukal ze sebe.

„Ještě ne, Same, nejsi připravený. Dýchej. Uklidni to. Nepřežiješ tam. Vrať se. Dýchej.“ Ze tmy se vynořila její tvář.

Natáhl se po ní. Nebyla tam.

„Neodcházej,“ vydechl z posledních sil a ztratil vědomí.

Dan nenápadně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Uviděl Sama, jak stojí u krbu a pozoruje malé plamínky právě zapálených polen. Překvapeně sebou trhl, když se Dan postavil vedle něj.

„Něco ostřejšího?“ ukázal na skleničku v Samově ruce.

„Jablečný džus,“ odpověděl Sam. „Je na stole,“ mávl za sebe.

„Pořád ho máš rád...“ vzpomněl si Dan. „Jsi v pohodě, kamaráde?“ pokračoval po chvilce.

Sam vzal pohrabáč, rozhrnul v krbu a přihodil další dřevo. Šero pokoje prosvěcovalo příjemné teplé světlo.

„Ne, Dane, nejsem v pohodě.“ Zhluboka se nadechl. „Jmenovala se Ester.“

Silný vítr zabušil do velkých oken. Oba se ohlédli. Temná mračna a husté sněžení na okamžik prosvítil namodralý měsíc vycházející nad obzorem. Zakrátko zmizel.

Dan přikývl hlavou. „Ben prošel peklem.“

Sam odložil prázdnou skleničku na krbovou římsu. „Tak ještě jednou, Dane. Proč jsi tady? Jak sis to celé dal dohromady?“ upřel na něj pronikavý pohled.

„Je to celkem jednoduché,“ odpověděl klidně. „Před pár měsíci jsem seděl v baru. Vedle mě ležely noviny, kde byla zpráva o smrti Anny. Přečetl jsem si to. Přesný vzorec, který sledujeme. A k tomu všemu se to týkalo vás.“

„Takhle jednoduché to bylo?“ Sam zněl podezíravě.

„Jste prostě slavná rodina,“ pokrčil Dan rameny. „No ale moment!“ přidal najednou na důrazu. Očima těkal z místa na místo. „Ty noviny...“ chytil Sama za rameno. „Zůstaly tam ležet, když odešla ta žena, která seděla vedle mě. Odtud ji znám!“

„Myslíš Lucii?“ zeptal se nechápavě Sam.

„Jo, tu holku, co tu byla,“ mávl Dan směrem ke vchodovým dveřím. Oči mu svítily.

Sam se tím směrem otočil. Snažil se vybavit detaily z krátkého setkání Lucky a Dana. Nic nového mu nenaskočilo.

„Trošku divoká teorie,“ obrátil se zpět na Dana. „Jasně, je to hezká holka, ale takových je dnes spousta. Blondýna, vlasy až — nevím kam,“ naznačoval rukama.

Jedno z polen puklo žárem. Rozlehla se ostrá rána a rozprsknuté jiskry zasyčely při dopadu na podlahu. Odstoupili pár kroků.

„Může být,“ přitakal Dan a otřepal si nohavice. „Máš tu nebezpečno,“ zasmál se. „Nicméně jsem si skoro jistý.“

Sam najednou změnil téma. „Něco ti ukážu.“ Přešel ke stolu, vzal do ruky čistou skleničku a naplnil ji jablečným džusem. Chvíli tam mlčky postával, pak se vrátil k Danovi. „Napij se,“ podal mu ji.

„Ale fuj...“ vyjekl Dan poté, co se neochotně napil. „Jak je to možné?“

„Netuším. Já už jsem jedno horké jablko vypil,“ pousmál se Sam.

Dan zkoumal skleničku. „Je to jak vytažené z mikrovlnky. Ale sklo je studené.“

„Ty skleničky jsou na horké i studené nápoje,“ vysvětlil mu Sam. „V tom záhada není. Ten nalitý džus je původně studený. Ohřeje se, až to chytnu.“

„Máš horečku?“

Sam zavrtěl hlavou. „Musel bych mít tak sedmdesát stupňů, abych to ohřál. Navíc přes to sklo… Vyhrň si rukáv.“

Dotkl se ho. Ruce měl Sam studené jako led, ale přesto Dan ucítil teplo. „Ty jsi fakt chodící mikrovlnka,“ podivil se.

Sam si promnul ruce. „Už to slábne. Takže ze mě asi nebude pouťová atrakce.“

Zasmáli se, ale Dan rychle zvážněl. „Kdy to začalo?“

„Potřebuju na vzduch,“ řekl Sam a podíval se k venkovní terase, pokryté vrstvou čerstvého sněhu. „Vydržíš chvíli venku?“

„Nesnáším zimu,“ otřásl se Dan, „ale skočím si pro kabát.“

„Jak může Rasputin nesnášet zimu,“ rýpnul si Sam. „Tak přijď pak za mnou. Počkám venku.“