Den první sevřela Elohima strašlivá vnitřní bitva světla a temna. Jeho vědomí pak pod tíhou puklo a tři světy stvořilo. Prvním světem stala se Naraka. Tam jeden z jeho synů poslán byl a zde, v ohni věčném, armády Daevů stvořil. Dalším světem stala se Svarga. Tam druhý bratr přebývá a zde, v záři jeho vlastní, řád Caelos povstal. Třetí pak zrodila se Samsara. Bez vládců a pravidel.

Den druhý Elohimovo místo Aksaya převzala. Knihu Věčnosti sešila, bezedný kalamář mlékem prvních hvězd naplnila a tři světy spojila do nekonečného cyklu zrození a smrti.

Dne třetí se tyto tři světy domovem duší staly. Fragmenty Elohimova vědomí povstaly a schránky k přežití hledat začaly.

Elezear, kronikář knihy Věčnosti.

PROLOG

Bratříčku,

je to už patnáctý dopis v řadě, který si posíláme. Mám je všechny schované v dřevěné krabičce pod hromadou prádla. Je to jak návrat k dětským pocitům štěstí. Takové zapomenuté umění, nemyslíš? Obálka s ručně psanou adresou, dopis vonící inkoustem a pomalé luštění písmen.

Vím, že to vnímáš podobně. Pamatuješ, jak jsem v první třídě přišla ze školy s tím, že mě bolí břicho a tebe hodinu předtím odvezli s akutním zánětem slepého střeva? Prostě spojení dvojčat. Promiň, jsem dnes zbytečně melodramatická. Hormony víš? Mrk mrk.

Ale doufám, ty moje dvojčátko, že díky mně netrpíš každý měsíc. Nikdy sis nestěžoval, tak snad ne. Ty jsi tichý hrdina, takže kdo ví...

A i kdyby — nějakou dobu teď budeš mít od bolestí pokoj. Ano, chytrá hlavičko, chápeš to správně. Jsem těhotná.

Na zdraví, budoucí strýčku!

Promiň, že jsem ti hned nevolala. Vím to dva dny a potřebovala jsem trochu času. A teď se musím vypsat. V telefonu bychom hodně mluvili, ale vlastně nikam nedošli a zmatek v mé hlavě by se ještě víc prohloubil. Táta vždy říkával: „Když mi chceš něco důležitého nebo složitého sdělit, zkus to nejdřív napsat.“

A ono to je složité. A matoucí. Jsem z toho dost rozhozená. Ale neměla bych být. Miminko je přeci radost, ne?

Kde začít? Jak víš, jsme už nějakou dobu s Benem v krizi. Je to ale čím dál horší, takže spolu ani nespíme. Pár slov ráno, pár večer – jako dva cizinci ve vlastním bytě. No nic, nejsi můj terapeut, máš vlastních problémů dost, ale - jak tedy můžu být těhotná? Nebuď naštvaný, Ben za to nemůže. Tedy částečně jo, ale taky nejsem bez viny. Prostě pořád mám v srdci ty víš koho. Zase jsi se naštval, že?

Ne bráško, i tak v tom není nikdo jiný. Opravdu. Ty staré věci jsou staré. Ale dost už o nich. Pokud tedy nemám dítě od Boha nebo Lucifera, tak opravdu nevím, s kým jsem těhotná. Moc vtipné to není, tak se nesměj. Vidím tě! Každou tvoji grimasu a úšklebek!

Jedna možnost přeci jen existuje. Před pár týdny jsme byli s Benem na oslavě narozenin a oba se dost nechutně opili. Každý z jiného důvodu. Já ze smutku, Ben tak nějak ze zvyku. Každopádně, zbořili jsme se ukázkově. Tomu bys rozuměl. (To máš za ty úšklebky, co tam děláš.)

Ráno otevřu oči a ležím vedle něj. Kristova noho, nahatá. Nevěřím, že mezi námi k něčemu došlo, ale co když? Byla jsem tak rozbitá, že mě bolelo úplně všechno. Jsou stavy, kdy to nepoznáš. Promiň za ty detaily.

Ach jo. To nevědomí je trochu děsivé.

Proč to jednou nemůže být jednoduché, radostné a šťastné? Co mám dělat? Co když to fakt není jeho? Zblázním se z toho. Doufám, že mě pak necháš bydlet u sebe. Roky si tam schválně nechávám věci. Haha. Snad to přežiju.

No nic, dávej na sebe pozor. Už máme jen sebe. Možná tě teď budu potřebovat víc, než kdykoliv předtím.

Budu máma, bratříčku. A vím, že ty budeš ten nejlepší strejda ve vesmíru.

Zavolám, slibuji. Nech mě prosím ještě pár dní v klidu.

Tvoje Anna.

PS: Chci samozřejmě holčičku.

PPS: A nepij tolik! Budeš vozit kočár!

Dějství prvé - Samsara

Světlo pronikající přes roztažené žaluzie ho v očích řezalo jako nafoukaný pouštní písek. Přetočil se na záda a zasténal. Chvíli tupě zíral do stropu a pak marně šátral po nočním stolku ve snaze najít vodu, kterou by rozlepil suchý zip v puse.

Zaslechl zvuky nesoucí se bytem. Jemné cinkání skleniček, vybírání příborů, otevření lednice a klokotavý zvuk rozlévaného nápoje. Tiché kroky, skoro až v tanečním rytmu. Nebylo tomu tak poprvé, ale ty předchozí si zpravidla daly jen sprchu a pak za sebou tiše zavřely. Některé se přišly rozloučit. Zřejmě jako poděkování za kvalitní noční výkon, namlouval si. Ale i tak vždy předstíral spánek a polibky na tvář nebo do vlasů neopětoval. Vzkazy na lednici házel do koše. Zmačkané do kuličky, poslané obloukem a někdy u toho nadskočil. Úspěšný zásah doprovodil vítězným gestem.

Dnes je to ale jiné. Nikdy se žádná nezdržela.

Zvuky připomínaly domácnost. Poprvé pocítil zvědavost. Zavřel oči a snažil si přehrát uplynulý večer. V zakaleném oparu vzpomínek viděl obrysy několika žen u stolu. Rozezněla se hudba. Zprvu slabě, ale postupně sílila.

„Ublížil jsem sám sobě, abych zjistil, zda ještě něco cítím. Soustředím se na bolest, protože ta jediná je skutečná,“ nesla se k němu zpěvákova slova.

Lehce jedovatý budíček, pomyslel si. A snad i pozvání ke snídani, doufal. Voní to až do ložnice. Vyhrabal se z postele, hodil na sebe domácí oblečení a podíval do zrcadla. Projel si vlasy, promnul obličej, ale nepomohlo to. Pořád na něj civěla výčitka s hlubokými vráskami kolem unavených očí, neoholeným strništěm a rozpraskanými rty. „Dal bych ti pěstí, ale škoda zrcadla. Stejně by to byla remíza.“

Pomalu otevřel dveře. Stála opřená o kuchyňskou linku, štíhlá, v bílých šatech ke kotníkům. Modré oči a dlouhé vlasy prosvícené ostrým dopoledním sluncem. Zarazil se a rozpačitě přešlapoval na prahu dveří. Chvíli ho pobaveně sledovala, pak natočila vodu, položila ji kousek před sebe a ležérně založila ruce na prsou.

Drobné gesto soustrasti ho probudilo k životu a s blaženým výrazem se vrhnul ke sklenici. Na dva loky ji vyprázdnil. „Díky moc,“ otřel si pusu a natáhl ruku: „Samuel.“

Nechala ji chvíli viset ve vzduchu, ale nakonec si s ním potřásla. „Stále Lucka.“

„Jasně. Ehm. Promiň. Mám strašné okno," zrudly mu ušní boltce. „Včera z baru?“ zeptal se opatrně.

„Že by?" nadzvedla obočí.

„Musel jsem vypadat strašně,“ sklopil oči. Připomínal muže, který se domů vrátil po dvou dnech místo slíbených dvou hodin.

Lehce pokrčila rameny a utáhla si cop. Sam protočil panenky a doplnil vodu do prázdné skleničky. Z poličky vyndal šumivou tabletu, hodil ji dovnitř a pozoroval její poskakování. „Dělal jsem ostudu?“

„Nic si nepamatuješ?“

„Prakticky nic,“ masíroval si spánky.

„Tak to buď rád,“ natáhla se přes něj a zapnula překapávač. Kafe zavonělo téměř okamžitě.

„Prosím, osviť mě. Jak jsme se tu spolu ocitli?“ Pozoroval hnědé kapky prosakující papírovým filtrem a vyndal dva keramické hrnky. „Piješ kafe?“ obrátil se na Lucku.

„Jak podrobně to chceš?“ sáhla pro mléko do ledničky.

„Zlehka. Šetři mě.“

„Hmmm, takže rychlá verze...,“ našpulila rty. „Dobře tedy. Do taxíku tě posadili číšníci, do výtahu ti pomohl taxikář a do bytu vrátný.“

„A ty?“

„Občas tě v noci kontrolovala, jestli nezvracíš.“

„Výborný příběh,“ zaskučel a nalil kávu do hrnků. Jeden posunul k ní a k druhému přivoněl. „Tohle je vůně ráje,“ přivřel slastně oči.

Lucka si ji naředila mlékem. „Už to neřeš Same. Prostě jsi to přežil.“

„Jo no. Stydím se.“ Pak roztáhl ruce a řekl: „Takže oficiálně - vítej u mě doma, zachránkyně padlých pijanů.“

„Děkuji,“ udělala pukrle.

„Je mi velkou ctí,“ uklonil se. „A kde jsi spala?“

„V pokoji se žlutými závěsy a spoustou dámského oblečení.“

„Tak to je fajn,“ sevřelo se mu hrdlo. „Tam přespávala i Anna.“

Lucka se mírně zachvěla. „Je mi to moc líto Same.“

„Díky. Už je to pár měsíců...“ Díval se ven. Oknem za jejími zády. V dálce se začalo zatahovat. "Prásknul jsem toho na sebe hodně?"

„To nevím jestli hodně,“ napila se kávy a olízla rty. „Ale povídalo ti to.“

„Asi jsem na tebe udělal dojem, když jsi tady.“

„Nebo mi tě bylo líto,“ sebrala mu představu včerejšího šarmu.

„Díky za upřímnost,“ vydechl s lehkou ironií.

„Same, bylo to fajn večer.“ Lucka odložila hrnek na linku a ukázala na prostřený stůl. „Máš tu překvapení. Tvoje oblíbené…“

"Konečně," rozzářil se. "Voněly až do ložnice. Palačinky jako od maminky, že? Nebojíš se následků?“

Důkladně se rozhlédla kolem. „Nevidím kamery. Takže nebojím.“

„No jo, tenkrát se mi to moc nepovedlo.“

Lucka nasadila smrtelně vážnou tvář. „Vaše palačinky jsou dobré, ale měla byste ochutnat ty od mojí mámy…“

Podržel jí židli a přisedl si. Dávno tomu, co proběhl jeho legendární rozhovor v televizi. „Zapomněla osolit těsto. Víš, jaký to udělá rozdíl?“ bránil se naoko.

„Ano, bylo to vidět…,“ popíchla ho.

„Už to nevrátím. Lidi si to zjevně pamatují," ukázal na ni roztíracím nožem. "Přeji ti dobrou chuť."

Natáhl se pro džem, ale něco bylo špatně. Ztuhl a příbor mu vypadl z ruky. Svět se proměnil ve vodní vír. Barvy se slévaly, pohled rozmazával a v těle cítil zvláštní horkost. Najednou se ocitl v místě, které znal. Tady jsem vyrůstal, rozhlédl se kolem. Díval se na svoje ruce; byly mnohem menší. I ta podlaha se zdála blíž. Přiběhla sestra a vzala ho za ruku. „Rychle,“ výskala a táhla ho za sebou. Maminka stála u plotny a kuchtila. Podmanivá vůně na másle karamelizovaného těsta. Stejná jako dnešní ráno. Začali běhat kolem ní, tahat ji za zástěru, volali „už?“, přeskakovali ze židle na židli a klepali příbory o talíře. Když je konečně postavila mezi ně, propukli v jásot. O meruňkový džem se tahali jako dvě štěňata. Anička vyhrála, podala mu ji a řekla: „Ty první.“

Lucka ho chytla za ruku. „Same, co se děje?“ Obraz sestry okamžitě zmizel.

Zmateně na ni hleděl. Pak sklouzl očima dolů. Pustila ho. „Nevím, co se stalo. Viděl jsem svoji sestru.“ Sáhl si na hrudník.

„Jak to myslíš?“

„Byl jsem doma. Dávno.“ Srdce mu pořád bušilo.

Na chvíli se zamyslela. „Živé vzpomínky?“

Zavrtěl hlavou. „Spíš sen. Ale nespal jsem, že?“

„Byl jsi trochu mimo.“

Sam držel skleničku džemu a otáčel s ní ze strany na stranu. Byl meruňkový. „Divné,“ konstatoval.

Dojedli a přešli do obývacího pokoje. Lucka hned zamířila k oknu. Dívala se ven. Město se jako stavebnice z kostek rozléhalo až k dalekému horizontu. Symetrické a barevné. Pohyb v ulicích byl živý a chaotický. Na horizontu se začínala kupit tmavá mračna se stříbrnými okraji.

„Co ten tvůj sen?“ vrátila se k jeho prožitku.

„Nevím, možná to bylo z kocoviny“ mávl nad tím rukou.

Vzala do ruky zarámovanou fotografii ze stolku u okna. „Měli jste k sobě hodně blízko. Sluší vám to spolu,“ prohlížela si dvojčata na snímku. Hořce se usmál. Lucka dál procházela dřevěné rámečky Samova života. Jeden z nich k němu natočila. „Rodiče?“

Drobně přikývl a natáhl se na sedačce. „Autonehoda. Ještě si to chvíli prohlížej a naliju si panáka,“ zlomil se mu hlas.

„Je to řešení?“

„Asi ne...,“ zavřel oči. Škrtnutí zápalky ho probralo ze zamyšlení.

„Miluju svíčky,“ pokrčila rameny a vzduch zavoněl skořicovou dýní. „Promiň za ty fotky. Tohle máš pro lepší náladu.“

„Normálně sebou nosíš svíčky?“ koukal překvapeně.

„To víš, dámské kabelky jsou bezedné a plné tajemství.“ Posadila se k němu a naklonila nad stůl „Krásná vůně, že?“ Tenký plamen uhýbal jejím dlaním, syčel a prskal. „Prý se v těchto dnech otevírá hranice do světa duchů. Lidi si nasazovali dýně na hlavu, aby je duchové neodnesli. Máš dýni, Same?“ přimhouřila oči.

„Ani dýni, ani tchyni. Klidně si mě odnes,“ roztáhl ruce.

„Věříš na duchy?“

„Asi jako lidi, kteří už v létě cítí ducha Vánoc,“ chechtal se.

„Nech toho nebo se záhadně vypařím,“ pohrozila mu prstem.

„Na to ti jedna svíčka stačit nebude.“

Telefon zapípal. Neochotně se podíval na displej.

Přistál jsem. Beru taxíka a jedu k tobě. D.

*****

Sam si hlasitě povzdechl. „Hmm. Přijede spolužák ze školy. Úplně mi to vypadlo. Neviděli jsme se tak deset let.“

Opřel hlavu o sedačku a zíral na strop.

„Proč ten smutek?" pohrávala si s konečky vlasů.

Sam pokrčil rameny. „Netuším, proč chce přijet.“

„Jak to?“

„Vlastně ani nevím, jak na mě sehnal kontakt. Po smrti Aničky to není jednoduché.“

„Copak? Nové číslo? Útěk ze sociálních sítí?“

„Obojí. Nezvládal jsem nekonečný proud nabídek, jak mě zbavit osamělosti a smutku,“ ušklíbl se. „Některé byly dost neodbytné.“

„A peněz?“ tipla si.

„Hlavně peněz,“ znechuceně odfrkl.

„Vůbec nic ti neřekl?“

„Příští týden letím tvým směrem, můžeme se potkat? Proč? Ptám se ho. Raději osobně Same. A pár obvyklých zdvořilostních frází,“ dodal ještě.

„Třeba i jemu půjde o peníze,“ poznamenala Lucka mimoděk, při kontrole pečlivě nalakovaných nehtů.

„To si nemyslím, ale možná překvapí. Vydrž, něco ti ukážu,“ mrkl na ni a zmizel v chodbě.

Lucka po chvíli vstala a začala obcházet pokoj. Prsty jemně klouzala po sedačce. Prošla kolem knihovny, minula televizi a zastavila se v rohu plném rostlin. Opatrně rozhrnula listy a objevila sošku modrého boha Váji. Chvíli ho pozorovala, pak na něj přiložila ruku a zavřela oči. Šaty a vlasy jí rozechvěl jemný vánek, zatímco vše kolem zůstávalo klidné. Pohladila pár listů. Rostliny se k ní naklonily a dostaly živější barvu.

„Už běžím!“ volal Sam. Vrátila se na gauč.

„Našel jsem to," mával nějakým papírem. „Pozvánka na oslavu. Ve třetím ročníku jsme vyhráli ligu v basketu. A tohle je Dan.“

Lucka zkoumala nevýrazný portrét. „Někoho mi připomíná.“

Sam nasadil tajemnou tvář. „Určitě Rasputina. Vypadal úplně jak on. Zvítězili jsme díky jeho rituálům. Tak praví naše studentská legenda.“

„Rituálům?“ podivila se.

„Byla to taková pověra. On měl vždycky rád mystiku. Vedli jsme spolu dlouhé odborné debaty.“

„Ale... Ty a mystika? Povídej, čemu věříš?“ odložila pozvánku.

Sam se na chvíli zamyslel. „Tak to tě překvapí.“ Vzal ji za ruku, dovedl k oknu a ukázal ven. „Vidíš to slunce? Věřím, že večer zapadne a zítra zase vyjde.“

„Samueli!“ žduchla do něj. „Tak to je velká mystérie. Ty vaše debaty musely mít velkou hloubku.“

„To měly. Jenže pak se zranil a měl jiné starosti.“

„Jaké?“

„Ošklivé. Myslím, že to byla otevřená zlomenina,“ vzpomínal. „Je to dávno.“

„Dnes to třeba doženete.“

„Myslíš? Vytáhne na mě něco?“

„Kdo ví,“ přimhouřila oči.

„Nestraš.“ Sam se podíval na hodinky. „Za chvíli tu bude. Vrátný ho pošle nahoru.“

„Dobře.“ Lucka si došla pro kabelku. „Posbírám si zbytek a půjdu.“

Zachytil ji. „Počkej. Děkuji ti za dnešek. A včerejšek. A zítřek,“ roztáhl koutky.

Rozesmála se, naklonila hlavu a chvíli ho pozorovala. „Nemáš zač, Same. A pokud to slunce zítra vyjde, zavolej mi.“

Zanedlouho se ozval zvonek a za dveřmi stál Dan. Už to nebyl ten Raspi z univerzity, kterého si Sam pamatoval. Hlubší vrásky, širší nos, popraskané rty, delší vousy. Šediny ve vlasech. Štíhlý, v dobré formě. Ale dobrácký úsměv mu zůstal, uvědomil si.

Lucka si s Danem potřásla rukou a kývla směrem k Samovi. „Předávám ti ho. Je skoro celý. Beru si jen malý kousek.“ Pak se rozloučila a odešla. Sam zůstal mezi dveřmi a chvíli sledoval prázdnou venkovní chodbu. Zamyšlený se vrátil do bytu. Stále na ruce cítil letmý dotek, který mu při odchodu věnovala. Dveře za ním se s klapnutím zavřely.

„Hezká holka. Mám pocit, že už jsem ji někdy viděl,“ pronesl Dan mimoděk, při prohlížení kreseb zavěšených na zdi.

*****

„Pěkné to tu máš,“ rozhlížel se Dan. „Sám sis to zařizoval?“

„Sestra.“

Zastavil se. „Sakryš. Promiň.“

„V pohodě. Na konci doleva. Někam se posaď. Co si dáš?“

„Espresso?“

„Ptáš se, nebo objednáváš?“

„Obojí, Same.“

„Jasně že mám espresso, ty cyniku. Na pití vodu?“

„Ano prosím. Jsem po tom letu vysušený jak Rasputin.“

Sam vyprskl smíchy a zmizel.

Za pár minut vyskládal na stůl Danovu objednávku a posadil se naproti. „Odkud znáš Lucii?“

Dan se natáhl pro kávu. „Tu holku? Neznám. Možná jsem ji někdy viděl.“ Pak si všiml Samova nedůvěřivého pohledu a dodal: „Měl jsi někdy pocit, že někoho znáš a nevíš odkud?“

„Co já vím?,“ poposedl si. „Asi jo.“

„Takže tak,“ uzavřel to Dan.

„Fajn. A jak se tedy máš?“ zeptal se Sam.

Dan pomalu míchal espresso, jako by v něm opravdu něco rozpouštěl. Nakonec zaklepal lžičkou o hrníček a odložil ji. „Celkem dobře. Poslední roky jsou hektické.“

„Práce?“

„Jo. Hlavně práce. Trochu to přeháním.“

Sam zkřížil ruce na prsou a chvíli ho mlčky pozoroval. „Tak už se vymáčkni Dane.“

Ten se napil chladnoucí kávy a zadíval směrem k oknu. „Same. Jak to říct…,“ začal po chvíli. „Je to komplikované. Fakt to nešlo po telefonu.“

„Komplikací jsme spolu zažili...,“ pousmál se Sam.

„To jo. Fantazie. Teorie. Bláboly. Tohle je ale jiné. Jde o Annu...,“ vypadlo z něj konečně.

„Cože...?“ vydechl Sam. „Anna zemřela. Před třemi měsíci.“

Dan pokýval hlavou. „Ano. Při porodu. Stejně jako její dítě. Údajně...“

„Jak údajně?“ nechápal Sam.

Hlavou mu probleskla vzpomínka na rakve, které muži snášely do rodinné hrobky. Dlouho pak seděl na blízké lavičce. Tlumené hlasy pozůstalých a přátel se postupně vytrácely ve spleti chodníků městského hřbitova, nahrazeny tichým šepotem listí vzrostlých javorů. Jedinou společnost mu dělal šedý holub, bezstarostně hopkající kolem. Se západem slunce odletěl i on.

„Ono vlastně nejde ani tak o Annu, ale o to miminko. Možná žije,“ soukal ze sebe Dan a po očku sledoval Sama. Ten chvíli nevěřícně zíral a pak zavrtěl hlavou. „Jsi v pořádku Dane?“

Dan ignoroval jeho sarkasmus a rychle vytáhl tablet. „Dej tomu šanci. Pustím ti jedno video z domácího porodu.“

„Jak to s tím sakra souvisí? Rodila v nemocnici,“ zamračil se Sam.

„Nijak. Jde o to, co se děje potom.“

Sam si vzpomněl na rozhovor s právníkem.

„Je to celé jakési divné. Asi to někdo v nemocnici posral a kryjí se navzájem,“ řekl mu tehdy právník.

„Sráči jsou to,“ praštil Sam do stolu. „Co můžeme udělat?“

„Nic. Dokud to policie neuzavře.“

„To jsou taky pěkní hadi,“ zahrozil do vzduchu. „Jak dlouho?“

„Dny, týdny, roky... Do té doby ani dědictví nevyřešíme.“

„Dědictví mám u prdele,“ zvolal frustrovaně do vzduchu.

Na mysl přišla slova z posledního dopisu od sestry. Nevědomí je utrpení.

„Jak potom? Co to meleš? Jakože ji vyměnili?“ vrátil se ze vzpomínek. Ve spáncích mu tepalo.

Dan přikývl. „Tak nějak. Ale je to… mnohem divnější.“

Sam zvedl obočí. „Mnohem divnější?“

„Video Same. Bez něj to prostě nebude dávat smysl,“ mával Dan tabletem.

„Co nebude dávat smysl?“

„Bože...,“ zabědoval Dan. „Tohle se táhne stovky let.“

„Stovky let? Zbláznil ses?“ rozesmál se Sam křečovitě.

„Kéž by...“

„Tak stačí Dane,“ zdvihl ukazováček.

„Co stačí? Jakože jsem přiletěl přes půl země rýpat se ti v ranách? Nebo co?“ nechápal.

„Nebyl bys ani první ani poslední, kdo se v nich rýpal. Udělalo to dost lidí.“

„Nebuď absurdní. Skoro mě to urazilo,“ opřel se Dan do křesla.

„Tebe? Umře mi zbytek rodiny, Dan se po letech ukáže a hele, asi žije...“ Sam tleskal a teatrálně se rozhlížel kolem.

„A co když ano?“ nahnul se k němu Dan.

„Nevím. Mám to jít někam vystřílet?“

„Ach jo,“ opřel se zpátky do křesla.

„Já jsem je pohřbil, chápeš?“

Dan naklonil hlavu. „Věříš mi?“

Sam chvíli mlčel a očima bezcílně klouzal po parketách. „Co ti na to mám říct?“

„Můžu pustit to video?“

„Jak bys to viděl z mé strany?“ ignoroval Sam jeho naléhání.

„Rovnou bych tě vyhodil.“

Překvapeně zvedl obočí. „Fakt?“

„Chtěl jsi to slyšet, ne?“

„Neser mě. To jsi přiletěl jen kvůli... tomuhle?“ mávl k němu Sam.

„Hlavně kvůli tomuhle. Mě totiž baví cestovat půl dne letadlem,“ ušklíbl se Dan.

„Bože,“ zakroutil Sam hlavou. „Tak hlavně ať to není nějaká konspirační kravina,“ rezignoval nakonec.

*****

Dlouze, beze slova, pozoroval Dana. Ten byl napjatý, ale klidný.

„Můžeš mi...“ začal Sam nejistě.

„Pustíme si to ještě jednou,“ přerušil ho Dan okamžitě. Natáhl se ke stolu a vrátil nahrávku na začátek.

Sam zakroutil hlavou a pohledem sklouzl k obrazu na zdi. Poslední, který mu Anna koupila. Nad klidnou hladinou moře zuřila apokalyptická bouře. Oči jí svítily radostí, když ho přivezla.

„Krásně se ti sem hodí,“ ustoupila tehdy pár kroků od zdi. „Buď jako ta voda,“ chytla ho za ruku.

Dan znovu pustil záznam.

Vyčerpaná, zhluboka oddechující žena svírala v náručí narozenou holčičku. Do její strhané tváře se vracel úsměv. Bolest polevovala, křik a nářek střídalo úlevné ticho. Porodní asistentky uklízely. Jedna z nich se přitočila k muži u dřevěné lavice a něco mu pošeptala. On ji krátce objal a ženy odešly do vedlejší místnosti.

Muž přistoupil ke své ženě, odsunul jí pramínky vlasů z tváře, políbil na čelo a přisedl si.

„Chceš si ji na chvíli vzít?“ usmála se na něj.

Nadšeně přikývl. V ten samý okamžik jeho pozornost upoutalo i něco jiného. Kousek od nich, v rohu roubenky, se zavlnil vzduch — jako by jej ohřál oheň. Stihl si všimnout stínu, který prostoupil tím zvláštním úkazem. Pokusil se vstát, ale v tu chvíli oba upadli do bezvědomí. Do místnosti vstoupila postava, zahalená v dlouhém plášti s kapucí. Přišla k posteli a z náruče bezvládné matky vzala narozenou holčičku. Ta okamžitě propukla v srdceryvný pláč — tak pronikavý a silný, že plameny vonných svíček v jediném okamžiku zhasly. Dokonce se zdálo, že natahuje ruce k bezvládným rodičům. Tajemného návštěvníka to nezastavilo. Společně zmizeli za oponou horkého vzduchu, aby se za krátký okamžik vrátili zpět. Teď už v naprostém tichu položil cizinec malé bezvládné tělo zpět na hruď matky a odešel odkud přišel. Vzduch v místnosti se narovnal a kromě záznamu na kameře nezbylo nic, co by svědčilo o jeho návštěvě.

Pláč dítěte přivolal zdravotní sestru. Pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Pohled na tři bezvládná těla ji šokoval. Zakřičela o pomoc, přiskočila k dítěti a začala s oživováním. Kolegyně přiběhly vzápětí a celou scénu zachvátil zoufalý boj o život.

„Tak napodruhé stačí,“ zastavil Dan video.

Poslední část nahrávky byla nejhrůznější. Stačilo ji vidět jednou. Rodiče se nakonec podařilo probrat. Zraněná matka se okamžitě drala k dítěti, zatímco manžel jí v tom bránil, aby zdravotnice mohly dělat svou práci. Nářek, pláč, křik, vztek, zmatek… a nakonec děsivé ticho. Všichni pochopili, že je konec.

Sam se zvedl a mlčky přešel k oknu. Venku začal padat sníh. Sevřel ho chlad.

„Nedává mi to smysl,“ otočil se po chvíli na Dana. „Někdo jim unesl dítě?“

Ten přikývl a přešel k němu.

„A pak ho vrátil. Mrtvé,“ pokračoval Sam. „Trik se vzduchem. To je co?“

„Nevím,“ připustil Dan. „Ale asi je to uspalo.“

„Dítě nespalo,“ poznamenal Sam.

„Kromě dítěte,“ souhlasil Dan.

„Nechceš na mě zkoušet nějaké divoké teorie, že? Je to trik?“

Dan se hořce pousmál a zůstal mlčky.

Sam se k němu přiblížil. „Co to je Dane?“

„Není to trik. Rozpitval jsem video na pixely.“ odpověděl Dan.

„Do prdele Dane!“ zaúpěl Sam. „Víš, proč se s tebou ještě bavím, že?“ zapíchl mu prst do hrudi. „Co ti rodiče?“ pokračoval po krátkém zamyšlení.

„Žijí, Same.“

Buď jako ta voda…, uslyšel sestru. Zvlhly mu oči. „To je dobře,“ řekl tiše.

Dan se vrátil ke stolu a dolil vodu do sklenic. Jednu z nich pak podal Samovi. „Jak se to vezme. Ta žena se jmenuje Veronika. Její poslední věta byla: Tohle není moje dítě. Od té doby nepromluvila. Celé dny tam sedí a čeká.“

„Chudák...,“ zakroutil Sam soucitně hlavou.

„Jo. Kdo chce přežít vlastní dítě…,“ přikývl Dan.

„A co manžel?“

„Michal. Ukazoval video, kudy chodil. Snažil se najít odpověď. První se toho chytla policie. Místo pomoci je oba obvinili z falšování důkazů a úmyslného zabití.“ Dan si znechuceně poklepal na čelo „Časem se dostal až k nám a my jsme ho z toho vysekali. Uzavřeno jako nevysvětlitelný případ.“

„K vám?“ zpozorněl Sam.

„K mému týmu. Není to první případ únosu. Ale první, který jsme viděli na vlastní oči.“

„Co přesně znamená tvůj tým?“ nechápal Sam.

„Pojď si sednout,“ vzal ho Dan za loket, ale Sam se nepohnul.

„Dobře,“ zvedl Dan ruce. „Právníci, ex policajti, ajťáci. Pár dalších podivínů. Například kněží. Vyšetřujeme různé paranormální jevy. Těmi únosy se zabýváme pár let.“

„Kněží?“

„Víš kolik se platí za vymýtání?“

"Co to je? Firma na blbosti?" Sam nechápavě zavrtěl hlavou. „No dobře. A kdo ji tedy unesl?“

„Zatím nevíme. Na hodně otázek ti řeknu, že nevím. Proto jsem tady. Třeba mi to pomůžeš doplnit.“

„Máš pocit, že něco vím?“ ušklíbl se. Začal nervózně chodit kolem.

„Chápu, že to nedává smysl. Ale tak to je,“ bránil se Dan.

Tenkrát, v obilném poli, vzpomněl si Sam. Ztracen mezi vysokými a hustými stvoly. Dlouho do večera volala Anička jeho jméno, dokud se nenašli. Plakala štěstím. Vždycky tě najdu, řekla tehdy. A vždycky našla.

„Pár let?“ obrátil se na Dana, aniž by se zastavil. „Kolik takových případů máte?“

„Zhruba dvě stovky, co mají podobný průběh. Ale video máme jediné.“

„To je přece strašně moc,“ vrtěl hlavou Sam. „To už si museli policajti nějak spojit.“

„Same. Každý den zemře při porodu skoro tři tisíce dětí. To je milión za rok.“

„Ohh,“ otřásl se.

„Postav proti tomu dvě stě případů. Nikoho to nezajímá.“

Sam konečně zastavil svoji bytovou procházku. „Stejně pořád nechápu, jak to souvisí s Annou.“

„Rád vysvětlím.“ Dan vytáhl obálku a položil ji na stůl. „Tohle jsi určitě nečetl. Policejní zpráva z porodu tvé sestry.“

*****

Zůstal zaraženě stát. „Odkud to máš?“ promnul si nervózně ruce.

„Všeho schopný tým,“ odpověděl Dan s lehkou hrdostí. „Nemusíš to zatím číst celé. Strana tři, čtvrtý odstavec,“ pobídl po chvíli Samovu nerozhodnost.

Ten se posadil, opatrně vyndal kupu potištěných papírů, ale ruce nechal v klíně. „Nějak si teď nejsem jistý, jestli to chci vědět,“ přiznal se.

Dan pokrčil rameny. „Chápu. Ale měl bys.“

„Jasně,“ povzdechl si Sam. Váhavě nalistoval zmíněnou stranu a začetl se. Konečky papírů se rozechvěly. „To snad není pravda,“ vydechl.

„Poškozený uvedl, že upadl do bezvědomí. Když se probral, jeho žena a dcera byly mrtvé…,“ citoval Dan z protokolu.

Sam se zkroutil v křesle. Podepřel si hlavu a zakryl oči. „Dej mi chvilku,“ požádal tiše Dana. „Já jsem tušil, že ty svině lžou. Fakt jsem to tušil.“ Zhluboka se nadechl, ruku přiložil na hruď a pomalu vydechoval. „Proč myslíš, že to dítě možná žije?“ vysoukal pak ze sebe.

„Je to malinko složitější a ne úplně etické,“ poškrabal se Dan na hlavě. „Pamatuješ, jak Veronika řekla: To není moje dítě?“

Sam ztuhl a nevěřícně zvedl hlavu. „Neříkej mi, že jste ji vykopali...“

Vzduch kolem nich ztěžkl. Dan sevřel rty a vrásky na čele se mu prohloubily. „Její otec si to přál.“

„Výborně. Takže nelegálně,“ přejel si Sam rukou po tváři.

„Netěší mě to,“ vyhrkl Dan. „Hrabat se v mrtvém těle holčičky s otcem za zády. Na hovno pocit.“

„Jasně. Všeho schopný tým,“ poznamenal Sam ironicky. „Nechápu, že s tím vůbec přišel,“ dodal ještě.

„Všichni chceme odpovědi.“

„A navíc u toho byl. Uff. Nedal bych to.“

Dan pokrčil ramenem. „Seveřan. Zlomený, ale tvrdý chlap. Byl jsem z toho podělaný víc, než on.“

„No dobře. To je jedno,“ odbyl ho znechuceně Sam. „Bylo jejich nebo ne?“

Dan poposedl blíž. „Na první pohled vypadá všechno tak nějak normálně. Až na jeden detail,“ naklonil se k Samovi. „V těle není DNA.“

„Nechápu,“ zakroutil Sam hlavou.

„Prázdné buňky.“

„Klon?“ tápal Sam.

„Není to úplně klon. Spíš taková kopie těla. Dokonale lidská panenka.“

„Tak to je fascinující Dane,“ protáhl po chvíli Sam a pak otráveně rozhodil rukama. „Teď už to začíná být doslova tragikomické. Máš tu někde kameru?“

„Cože?“ zarazil se Dan a rozhlédl po místnosti. „Jakou kameru?“

„No u mě ji nehledej. Natáčíš to?“ vyštěkl Sam.

„Ne. Nemám tu žádnou kameru.“ Dan zvýšil hlas. „Jsi normální Same?“

„Já ano!“

„Nepřijel jsem tě přesvědčovat!“

„Jo? Tak mi řekni – proč jsi přijel? O co tu vlastně jde?“ Sam byl na nohou. Postavil se za křeslo - jako voják za barikádu.

„Sakra Same,“ napřímil se Dan. Oči mu těkaly po místnosti. „Já jsem Annu miloval! Vzpamatuj se!“ vyhrkl.

„Jasně, před deseti lety. Netahej do toho pravěk!“ kontroval Sam.

„Jaký pravěk? Než se vdala, byli jsme v kontaktu. Občas.“ prohrábl si Dan vlasy.

„Nehrej tu divadlo,“ usadil ho Sam. „Pro kamery...," ukázal kolem sebe.

„Ty paranoiku!“ neudržel se Dan.

„No jasně...,“ odbyl ho Sam rozčileně. „Mimochodem. Psala mi o tobě. Když otěhotněla.“

„Psala?“ Danovi se zadrhl hlas.

„Jo. Štvalo mě to.“

„Proč?“

„Měl jsi ji nechat jít! Vdala se! A teď tohle. Co to hraješ za debilní hry?“

Dan se rychle nadechl k další odpovědi, ale zvonek u dveří spustil melodii.

„Ha! Je to tady. Prokoukl jsem to a konec show. Přiběhl zbytek štábu...“ zahlásil Sam teatrálně, hodil po Danovi zdrcující pohled a odkráčel pryč.

Ten se postavil a vztekle nakopl gauč. „Kurva už...“

Sam se po chvíli vrátil. „Přivezli objednané jídlo,“ řekl už poněkud smířlivěji. Napětí lehce povolilo.

„Díky bohu. Padám hlady,“ oddechl si Dan. „Necháš mě to v klidu domluvit?“ zeptal se, zatímco Sam vyndával balíčky jídla.

„Nevím,“ zabručel. Ruce se mu pořád chvěly. Když mačkal papírovou tašku, krátce se mu setmělo před očima. „Věř mu,“ vynořila se ze tmy tvář Lucky a vmžiku zase rozplynula.

Sevřelo se mu srdce a podvědomě se ohlédl.

*****

„Děje se něco?“

„Co myslíš?“ odpověděl Sam nepřítomně.

„Nejíš.“

„Aha,“ zvedl hlavu a chvíli se díval skrze Dana. „Hned přijdu.“ Odtáhl se od stolu a bez dalšího vysvětlení odběhl pryč.

Tiše za sebou zavřel dveře pracovny a horečně vytočil Lucku. Číslo neexistuje, ozvalo se. Zkusil to znovu. Číslo stále neexistovalo. Zmateně přešel ke stolu a ztěžka dosedl na židli. Pohrával si s telefonem, ale spásná myšlenka nepřicházela.

Byl už na odchodu, ale u dveří se zarazil a znovu vrátil ke stolu. Otevřel pár zásuvek, až konečně našel malého plyšového králíčka. Koupil ho dva měsíce před tragickým porodem.

„Pro chlapce nebo holčičku?“ zeptala se tenkrát prodavačka.

„Nevím. Má to být překvapení,“ řekl rozjařeně.

Společně se tomu zasmáli.

„Tímto béžovým plyšákem nic nezkazíte,“ mrkla na něj.

„Co by se mohlo pokazit,“ rouhal se.

„Můžu se s vámi vyfotit?“ vytáhla nakonec prodavačka telefon. „Viděla jsem vás v televizi.“

„Ty mi toho asi moc nepovíš, co?“ podíval se do černých knoflíkových očí.

Vrátil se zpět do obývacího pokoje a králíčka položil na stůl. Dan tázavě zvedl obočí.

„Nepředaný dárek,“ řekl Sam.

„Chápu. Všechno v pořádku?“

Váhavě přikývl a začal si rozbalovat stydnoucí jídlo. „Na co zemřela moje sestra?“ zeptal se při tom.

„Na infarkt. Je to taky ve zprávě,“ odpověděl Dan mezi sousty.

Sam odsunul napůl rozbalený balíček a nepřítomně hleděl na stůl. „Možná je to celé jenom souhra okolností.“

Dan přestal jíst a chvíli ho sledoval. „Máme tři klíčové důkazy. Video, exhumaci a…“

„Kde je moje neteř?“ přerušil ho Sam. "Pokud není zahrabaná v zemi," otřásl se.

„To nevím určitě. Už jsem to říkal. Je možné, že...“

„Samozřejmě,“ skočil mu Sam znovu rychle do řeči. „Mám toho dost. Po tom všem,“ pokračoval důrazně, „když už skoro věřím těm blábolům, tak ty zase nic nevíš. Furt nic nevíš!“

„Nevím to jistě,“ bránil se Dan.

„Fakt už stačí!“ rozkřikl se Sam. „Ty tvoje důkazy. V těch záznamech není určitě ani slovo o nějakém horkém vzduchu…“ Hlasitě oddychoval. Sebral ze stolu hromadu papírů a mrštil je zpět. „Je tam napsáno, na co umřela moje neteř?“

„Syndrom náhlého úmrtí, Same…“

„Nevěřím,“ odmítl okamžitě. „Zabil je Ben. Prý omdlel… Hovno. Kecá. Prostě to nebylo jeho. Vím to. Nedivím se, že skočil z té střechy. Hňup.“ Křečovitě se zasmál. „Je mrtvá. Žádná posraná schránka místo ní tam určitě nebyla,“ zkřivil Sam koutky a do očí se mu draly slzy.

Danovi se zrychlil tep. Nenápadně prodýchával. „Tak to není, Same.“

„Je!“ odsekl.

„Tvůj švagr napsal dopis na rozloučenou.“

Sam se konečně chytl. „Jaký dopis? Nic jsem nedostal.“

Dan rozhrnul věci na stole. „Tady,“ ukázal na rozházenou složku. „Policajti ho ztopili hned, jak tam přišli.“

„To jsou fakt svině,“ vydechl Sam a začal se chaoticky přehrabovat v papírech. Přitom lehce zavadil o hračku pro neteř. Věř mu, proletělo Samovi hlavou. „Jasně, Lucinko…,“ ušklíbl se.

„Cože?“ zareagoval Dan.

„Hledám to...,“ zamručel.

„Mumláš něco o Lucince.“

„Aha,“ uhnul Sam. „Alespoň vidíš, jak mi z toho hrabe... Mám to!“

Zvedl papír k očím, ale Dan ho zarazil. „Jenom abys věděl. Není to příjemné čtení.“

„Nech mě být,“ odbyl ho mávnutím ruky.

Dan pokrčil rameny a stáhl se.

Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to.., pustil se Sam nedočkavě do čtení.

Náhle se mu zablesklo před očima a stál na střeše. Foukalo. Zmateně se rozhlížel kolem. Tady bydlela Anna, poznal podle okolních domů. Zaslechl křik. Přiblížil se ke hraně střechy a opatrně nahlédl dolů. Kousek pod ním visel ve vzduchu Ben. Zády k zemi, ruce a nohy roztažené, tělo prohnuté jako luk. Snad zastavený v čase. Oči měl vytřeštěné a rty sevřené.

„Bene!“ vykřikl a natáhl se dolů. Ztratil rovnováhu. Zachytil se na poslední chvíli.

„Same…,“ zvedl hlavu Ben.

Střetli se pohledy. Benovo tělo zmizelo v hloubce a dopadlo na chodník. Rozlehla se dutá rána a hysterický křik chodců se v ozvěnách vracel. Pohlcen těžkými mraky nakonec odezněl. Nastalo děsivé ticho.

Byl zpět ve svém bytě. Pustil dopis a zkroutil se.

„Co se děje, Same?“ zareagoval okamžitě Dan.

„Nevím... Od rána mám divné stavy.“ Sam mluvil přerývaně a držel se za hlavu. „Asi nádor na mozku.“

„Něco ti přinesu. Máš lékárničku?“

„V kuchyni,“ snažil se ho nasměrovat Sam.

Dan se po chvíli vrátil a podal mu léky proti bolesti. „Dej si jeden, tady máš vodu,“ dolil sklenici.

„Díky, už je to trochu lepší,“ otřel si Sam studený pot z čela. Posadil se a zapil tabletku.

„Míváš to často?“

„Ode dneška.“

„To bude spíš stresem,“ uklidňoval ho Dan. „Jestli chceš, můžu ti dát něco svého. Neříkali jste mi Rasputin nadarmo,“ zašklebil se.

Sam se drobně uchechtl. Znovu jím projela ostrá bolest. Naštěstí jen chvilková. Chvíli to rozdýchával, pak se znovu natáhl pro dopis od švagra, ale na posledních chvíli zaváhal.

„Viděl jsem Bena.“

„Při tom záchvatu?“

Sam přikývl. „Jeho pád ze střechy.“

Dan chvíli jen tak posouval věci po stole. „Zajímavé,“ řekl zamyšleně. „Že by epilepsie?“

„Díky Dane,“ zareagoval Sam. „Doufám, že jsi stejně dobrý doktor jako hráč basketbalu.

„Byl jsem skvělý, ne?“

Sam znovu držel Benův dopis a chystal pustit do čtení. Okenní tabule zasténaly pod náporem větru.

„Měl jsi vášeň Dane, o tom žádná.“

*****

Nemůžu. Prostě už nemůžu dál. Bolí to. Bolí mě celé tělo. Svaly, kosti, hlava, oči. Myšlenky pálí jak žhavé železo. Vzali mi všechno, co jsem miloval.

Zavřeli jste mě jak špinavého psa na dvě noci do blázince. Nikdo mi nevěřil. Obvinili mě, ponižovali, vyhrožovali. Byl tam. Nevím kdo. Odnesl naši holčičku. Vrátil ji mrtvou. Já nevím, kdo to byl. Chápete to? Bolelo to, spalovalo to. Omdlel jsem. Pak byly mrtvé. Obě.

Zavřeli jste mě. Prý mě musíte chránit. Už jsem nespal dvě noci. Pořád to sem chodí. Je to v mé hlavě. Vypadni už! Co ještě chceš, vzal jsi mi všechno, ty zmetku černý. Doufám, že všichni shoříte v pekle.

Maminko a tatínku. Děkuji vám, že jste mě vytáhli z té smradlavé díry. Omlouvám se vám. Že jste mi uvěřili. Ne, nejsem v pořádku. Ne, neměl jsem doma zůstat sám. Nevyčítejte si to, podvedl jsem vás. Nechci trpět. Odpusťte mi prosím.

Same,

Anna mi řekla o tom posledním dopisu. Byl jsem kretén, který si ničeho nevážil. Ani své ženy, ani tebe, ani sebe. Udělali jsme test před narozením a já jsem otec. Uvědomil jsem si, jak miluju svoji ženu. Těšili jsme se společně. Poslední tři měsíce jsem byl šťastný. Tak moc šťastný. Každou minutu jsme trávili spolu, bylo to jako sen. Strašně to bolí. Každý den jsem mluvil s naší dcerou. Musela vědět, jak moc se těšíme. Musela to vědět.

Chtěli jsme ti to říct. Chtěl jsem k tobě najít cestu, poprosit tě o odpuštění, chtěl jsem, abychom na křtinách byli znovu přátelé. Kamarádi. Rodina.

Ester. Tak se jmenovala tvoje neteř. Jméno, které jsme jí chtěli dát. Pamatuj si ji, Same. Esterka. Určitě bys byl fantastický strejda.

Najdi ty svině, Same. Kdo jiný než ty. Já nemám tvoji sílu. Tvůj charakter. Bolest a stesk mě zabíjí. Jsem srab. Vzdávám to. Jdu za nimi. Kam? Nevím. Možná nikam. Ale i tam se s nimi shledám. Miluju tě, Esterko. Miluju tě, Aničko.

Najdi je, Same. Prosím. Odpusť mi za předání té nesnesitelné tíhy.

Benedict.

List papíru se pomalu snesl k zemi. Rozpíjely se v něm slzy. Sam se schoulil a plakal. Ramena se mu třásla v rytmu vzlyků. Snažil se popadnout dech, uklidnit chvění celého těla, ale nešlo to.

Dan se zvedl a zamířil pryč z pokoje. „Nechám ti chvíli čas,“ řekl soucitně.

„Na konci chodby,“ snažil se ho Sam štkavým hlasem někam nasměrovat. Pak sklouzl na zem a přestal se bránit.

„Jasně Same. Přijdu později.“

Už ho neslyšel. Leporelo života mu před očima letělo zběsilou rychlostí. První den ve škole — sedli si s Aničkou do stejné lavice. Prázdniny u prarodičů. Samova zlomená ruka, Anička ošetřovatelkou. Rodinné výlety. Probírání vztahů. První setkání s Benem. Svatba. Prodej Samovy firmy. Hodiny na telefonu. Zprávy a dopisy. Pohřeb rodičů. Pohřeb Aničky. Panenka bez tváře vznášející se v prázdném prostoru. Esterka?

Tělo ochabovalo. Obtížně dýchal a srdce zpomalovalo. Nedokázal zvednout ruku. Z posledních sil pozoroval tmu pohlcující prostor kolem něj. Blížila se. Stoupala mu teplota a pálil ho vlastní pot. Jako by každá buňka vibrovala energií, kterou ale nepouští ven. Kousek od něj se ozval třaskavý zvuk. Obrátil hlavu. Světlo. Viděl nábytek. Skříňka nestála na místě. Pohybovala se. Rozdvojovala a spojovala. Viděl trhliny. Nebyly tmavé. Byly... živé? Mizely a objevovaly se. Napínal zrak a snažil se prohlédnut skrz. A ty zvuky. Zní jako tiché práskání bičem.

Dotek na rameni. „Dane?“ otočil se. Ne, to není Danova ruka. Je to ruka ženy. Ztrácela se ve tmě. Neviděl, kdo tam stojí. Jen obrys tváře a dlouhé vlasy. A ta vůně.

„Lucko?“ vysoukal ze sebe.

„Ještě ne, Same. Ještě nevěříš.“ Natáhl se po ní. Nebyla tam.

„Neodcházej,“ vydechl z posledních sil a ztratil vědomí.

Dan opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Uviděl Sama, jak stojí u krbu a pozoruje malé plamínky právě zapálených polen. Překvapeně sebou trhl, když se Dan postavil vedle něj.

„Něco ostřejšího?“ ukázal na skleničku v Samově ruce.

„Jablečný džus,“ odpověděl Sam. „Je na stole,“ mávl tím směrem.

„Pořád ho máš rád,“ vzpomněl si Dan. „Jsi v pohodě?“

Sam vzal pohrabáč, rozhrnul v krbu a přihodil další dřevo. Šero pokoje prosvěcovalo příjemné teplé světlo „Ne, Dane. Nejsem v pohodě.“ Zhluboka se nadechl. „Jmenuje se Ester.“

Temná mračna a slábnoucí sněžení na okamžik prosvítil namodralý měsíc vycházející nad obzorem. Oba nakrátko pohlédli ven. Sam odložil prázdnou skleničku na krbovou římsu. „Proč jsi tady? Jak sis to celé dal dohromady?“ upřel na Dana pronikavý pohled.

„Je to celkem jednoduché,“ odpověděl Dan klidně. „Dva měsíce zpátky jsem seděl v baru. Vedle mě ležely noviny. Na první straně zpráva o Anně.“

„Tak jednoduché to bylo?“ pochyboval Sam.

„Jste známá rodina,“ pokrčil Dan rameny a zamyšleně sledoval oranžové mihotání zvětšujících se plamenů. „Jednak mě ta zpráva ranila – netušil jsem to, ale taky mi tam něco smrdělo,“ pokračoval po chvíli.

„Smrdělo…,“ pousmál se Sam. „Já jsem v tom hnoji plném sraček nedokázal nic najít.“

„Vlítli jsme na to. Nabourali se do nemocnice, k policajtům, do márnice, bankovní účty, emaily. Promiň Same,“ zareagoval na jeho vyčítavý pohled. Ten se rukou zapřel o krbovou stěnu a mírně předklonil.

„Hrob jste jim doufám nerozkopali…“

„Neblbni, Same.“

„Díky bohu.“ Znovu se napřímil a napětí v jeho obličeji povolilo.

„Hmm, ale moment,“ zpozorněl po chvíli Dan a oči se mu rozsvítily. „Noviny,“ chytil Sama za rameno. „Nechala je tam ležet ta žena.“

„Jaká žena?“ nechápal.

„Co tu byla,“ mávl Dan směrem ke vchodovým dveřím.

Sam se tím směrem otočil. „Lucka? Určitě?“ obrátil se pomalu zpět. „Je hezká, uvízne v hlavě, ale takových je dnes spousta. Blondýna, vlasy až po pás,“ naznačil.

Jedno z polen puklo žárem. Rozlehla se ostrá rána a rozprsknuté jiskry zasyčely při dopadu na podlahu. Odstoupili pár kroků.

„Může být,“ přitakal Dan a otřepal si nohavice. „Asi tě právě slyšela,“ zasmál se. „Nicméně jsem si skoro jistý.“

Sam najednou změnil téma. „Něco ti ukážu.“

Přešel ke stolu, vzal do ruky čistou skleničku a naplnil ji jablečným džusem. Chvíli tam mlčky postával, pak se vrátil k Danovi. „Napij se.“

„Ale fuj...“ vyjekl Dan. „Jak je to možné?“

„Netuším. Už jsem jedno horké jablko vypil,“ konstatoval suše Sam.

„Jako vytažený z mikrovlnky,“ olízl si Dan namočený prst. „Ale sklo je studené.“

„Ten džus se ohřeje, když to chytnu.“

„Máš horečku?“

Sam zakroutil očima. „Neblbni. Kolik bych musel mít stupňů, abych to ohřál. Navíc přes to sklo… Vyhrň si rukáv.“

Dotkl se ho. Ruce měl Sam studené jako led, ale Dan i přesto ucítil teplo. „Ty jsi jak chodící mikrovlnka,“ podivil se.

Sam si promnul ruce. „Už to slábne. Takže ze mě asi nebude cirkusová atrakce.“

Zasmáli se, ale Dan rychle zvážněl. „Kdy to začalo?“

Sam se podíval k zasněžené terase. „Pojďme na vzduch. Vydržíš venku?“

„Nesnáším zimu,“ otřásl se Dan, „ale skočím si pro kabát.“

„Jak může Rasputin nesnášet zimu,“ rýpnul si Sam.

„Kulturní stereotyp,“ opáčil Dan.

*****

Stál na terase, lokty opřené o zábradlí. Zahleděný na město, které se postupně halí do šera večerních hodin. Tisíce malých světýlek se rozsvěcovaly a zhasínaly jako světlušky v temném lese. Bylo ticho; tak vysoko už ruch velkoměsta nedoléhal a také vítr se konečně uklidnil. Špičkou boty shrnoval sníh a malé kupičky posílal do hlubiny pod sebou.

Dveře za ním se otevřely a Dan, zachumlaný do kabátu, se postavil vedle něj.

„Od někoho s takovým bytem bych čekal vyhřívanou terasu,“ pronesl škodolibě.

„Ty jsi vůl,“ rozesmál se Sam.

„Ale jinak je to paráda,“ uznal Dan.

Sam si užíval chladivé pohlazení od čerstvého vzduchu. „Skoro jako vánoční čas.“ Natáhl ruku a nechal do dlaně dosedat padající vločky.

„Proč jste se s Annou tehdy rozešli?“ obrátil se na Dana. „Tedy kromě jejího – ‚nevyšlo nám to‘.“

Dan si zamyšleně prohrábl vlasy.

„Vy dva jste si přece museli skvěle rozumět,“ nadhodil ještě Sam.

„Myslíš dva paranormální blázni?“ Danova řečnická otázka mířila do tmy. „Stejné zájmy nejsou stejné názory. Asi.“ Sam mlčel a tak Dan po chvíli pokračoval: „Anna byla éterická, spirituální, ezoterická víla – já se hrabu ve špíně,“ vysmál se sám sobě. „Určitě se bála, že domů jednou přitáhnu nějakého démona…“ kopl lehce do zábradlí.

Sam se znovu otočil k městu. Je to pár let, co koupil tento apartmán. Anna mu tehdy přinesla misky, do každého pokoje jednu. Zapálený rozmarýn se rychle rozvoněl.

„Musím to vyčistit od špatné energie,“ pronesla tajemně.

„Je to nový byt,“ smál se.

„Ale na staré půdě,“ nedala se.

„No tak…“ čertil se naoko.

„Samíku, Samíku,“ chytla mu hlavu do dlaní. „Že něčemu nevěříš neznamená, že to neexistuje.“ Políbila ho na čelo.

„Nechápu ty halucinace.“ povzdechl si Sam.

Dan si lehce podupával. Potřeboval zahřát nohy. „Myslíš, jak jsem ti šel pro léky? Tak to jsi věděl už před tím dopisem, že Ben spáchal sebevraždu,“ pokrčil Dan rameny.

„Proto říkám… halucinace. Začínám si myslet, že mi ráno nasypala něco do pití,“ rozhodil rukama. „Žádné epilepsie doktore.“

„Lucie z baru?“

„Ano. Z mého i tvého baru?“ vrátil se k jeho teorii.

„Barová fantómka,“ zavlnil se Dan v bocích.

Sam uplácal kouli ze sněhu a hodil ji proti zdi. Rozprskla se.

„Dotáhla mě domů, přespala, udělala jídlo… A teď jí nefunguje telefon.“

Dan napodobil Sama, ale kouli sněhu hodil jako basketbalový míč.

„Proč by to dělala? Ukradla ti něco?“

Sam pobaveně vyprskl. „Možná tak iluze.“

„O čem?“

„Nevím, plácám. Nerozumím ničemu. Mám tisíc otázek, žádnou odpověď. Ani od tebe,“ ukázal vyčítavě na Dana.

„Každopádně jsem díky ní tady. Zřejmě,“ podotkl Dan, kterého házení sněhových koulí zaujalo.

„A to je dobře?“ zeptal se napůl ironicky Sam.

Výskokem zablokoval Danův hod. Dan naznačil dribling a protáhl se kolem Sama. Další koule přistála na zdi. „Já tě vidím rád Same. Po těch letech.“

Minuty plynuly a sněžení postupně ustávalo. Dan sundal kabát a tvrdil, že vede o tři body. Udupaný sníh na terase už klouzal jako led. Do ticha noci se neslo nejen soupeřivé hašteření a bojovné pokřiky, ale i smích, když někdo uklouzl a praštil sebou. Nakonec se dohodli na remíze a udýchaní se vrátili zpět do bytu. Přisunuli křesla ke krbu a s úlevným pocitem se posadili. Teplo ohně bylo jako balzám.

Dan si zahříval ruce. „Řekni mi ještě něco k těm halucinacím.“

„Nejsilnější byla ta poslední, když jsi odešel,“ začal po chvíli Sam. „Celý život mi proletěl před očima,“ promnul si zátylek. „Všechno se tak nějak rozpíjelo, trhliny ve vzduchu, v nich pokroucené stromy, červený písek,“ snažil si vybavit podrobnosti.

„Cože?!“ vykřikl nečekaně Dan „Fakt? Červený písek, pokroucené stromy? Co ještě?“ zatřásl Samem. Oči mu najednou hořely.

„Byl to jen moment, Dane,“ odtáhl se. „Brzdi. Vypadáš jako krvelačný ohař.“

„Kašli na to, jak vypadám. Přemýšlej. Je to strašně důležité!“

„Fajn. Vydrž. A hlavně nemluv.“

Sam zavřel oči. Chvíle ticha se Danovi zdála nekonečná.

„Polní cesta. Červená hlína,“ spustil pomalu. „Kopce. Stromy. Jeden byl skoro u mě. Pokroucené větve, velké kořeny, rozpraskaná kůra. Žádné listy. Někdo tam seděl. Asi stařena. Podívala se na mě. A pak to skončilo. Probral jsem se na zemi,“ dodal nakonec.

„To snad ne,“ vydechl Dan. Postavil se a poodešel pár kroků. Nepřítomně hleděl do zdi a něco si mumlal.

„O co jde Dane?“ zavolal na něj Sam.

„To je ten třetí důkaz,“ obrátil se. Zorničky měl tak rozšířené, že oči ztratily barvu. „Apokryfní svitek z období kolem roku nula.“

„Apokryfní? Takže pěkná blbost,“ pronesl Sam.

„Ty si nedáš pokoj, že?“ ohradil se Dan a ukázal někam za Sama. „Já tady neohřívám džus dotykem…“

„To je fér,“ zvedl Sam ruce. „Povídej.“

„Dobře. Apokryfní má mnoho významů. Zakázaný, nepřijatý, nehodící se…“

„Dane,“ skočil mu do toho Sam. „Já vím, co znamená apokryfní. Bereme, co se nám hodí,“ ušklíbl se.

Dan doširoka rozpažil. „Tady,“ zamával levou dlaní, „jsi ty. A tady,“ zamával pravou, „je Anička. Tedy byla...“ dodal smutně. „Jak můžou být dvojčata tak rozdílná?“ podivoval se.

Sam si založil ruce za hlavu. „Vymáčkneš se už?“

„Úplně se mi chce...,“ odtáhl se Dan.

„Nebuď dětinský. Říkám, že to je fér. Mluv.“

Dan přešel ke stolu a začal se přehrabovat v dokumentech, které přivezl. Pak se vrátil a jeden papír vrazil Samovi do ruky. „Přečti si ho sám, já si skočím pro další kafe.“

„Proboha, co všechno je v té složce?“ zavolal za ním Sam překvapeně.

*****

Překlad z aramejštiny. Nalezené záznamy vykazují znaky osobního deníku; v textu se objevují občasné vsuvky v hebrejštině. Stáří svitku zhruba 2000 let. Ověřeno.

Překlad: Dr. Eliáš Navon – hebrejský lingvista, specialista na aramejské svitky (nar. Jeruzalém, 1956).

Toho dne druhého, v čase ranním, jsem se poutníka zeptal, proč zatajil mi jméno své, jméno syna, ženy a také dcery. Byl jsem nazloben, možná zrazen na důvěře, protože tolik péče a snahy o pomoc jsme projevili a lež nám byla odměnou. Pak řekl mi toto:

„Člověka nakonec pojmenují činy jeho nikoliv rodiče nebo stát. Jsem ten, kdo vzdal se svého ega a přijal děti ženy mé jako vlastní. Neznaje, kdo skutečným otcem je, nebo možná snad, kdo dvěma různými otci jsou. Jsem ten, kdo trpí, trpět bude a za děti, jež mi byly dány, a lid svůj zemřu.

Oči jeho zvlhly a slzy dopadly na tvář syna, kterého držel ve své náruči.

„Připravte se rabíne, neb tisíce lidí jsou již na cestě, sledujíc stopy, které jsme v písku, trávě a na cestách zanechali. Jejich tábory budou rozloženy od hranic města až do dáli, kam ani oči nedohlédnou. Bude jich toliko, že studny vaše vyschnou, úroda na polích bude rozkradena a lidé chtiví zisku všechny své zásoby na zimu prodají. Úděl to nepěkný, přinesli jsme vám.“

Po jeho slovech tíživá chvíle dopadla na moji mysl. Zvedl jsem se k odchodu, když tu mě zachytil a ještě téhož dne mi odvyprávěl svůj sen z noci předešlé.

Viděl bránu, která pouhým vzduchem tvořena byla a chvěla se, jakoby sluncem zahřívána. To ale za mraky schováno bylo. Sebral tedy odvahu a prošel tudy, do světa neznámého. Hornatého a pustého. Tam v prachu cesty červené, pod stromem mohutným a věkem zkrouceným uviděl sedět stařenu. Když přistoupil blíže, zvedla svoji tvář. Vrásčitou toliko, že její kůže s kůrou stromu slévala se v jeden obraz. Pokynula unaveně, aby sklonil se k ní. I vzala tvář jeho do dlaní zjizvených a přitáhla ji blíž, k očím svým. Byly jak tůně v nočním lese. Černé, lesklé, hluboké a nebezpečné. Po chvíli zkoumavých pohledů a otáčení jeho tváře ze strany na stranu, pak hlasem skřípavým a dechem sípavým promluvila:

„Ty nepatříš sem neb Samsara je pravé místo tvého bytí. Tvá žena prošla, dceru Naraky hledajíc, tebe však poslat musím zpět, neboť krev tvoje jiný pramen má. Vrať se a čekej, možná navráceni ti budou. Tak pravím já, Patala Rakshika.“

Po slovech těchto sen jeho skončil a probuzen byl pláčem syna, jehož oslovil jménem Emanuel. Zda byl to skutečně sen nebo pravda i jemu zůstalo nejasné.

Dne třetího poutníkova žena se vrátila, unavená, potrhaná, leč nezlomená. Dcera, kterou Alžbětou nazývala, se tak s bratrem svým opět shledala a matka s otcem se znovu objali.

Vyprávění její ve dnech následujících vyslechnu a zaznamenám.

Rabín Elezear.

Sam dočetl svitek, pohodlně se usadil, opřel hlavu a zavřel oči. Dan ho ode dveří tiše sledoval, tiše srkající horké espresso. Nakonec si odkašlal a probral Sama zpět k životu. Ten přiložil pár polen do krbu, aby zachránil skomírající oheň a chvíli pozoroval plameny tančící na vysušeném dřevě.

„Uznávám. Je to fakt divné,“ řekl překvapivě.

Dan viditelně ožil a rychle si k němu přisedl. „Je to fascinující,“ gestikuloval. „Takovou radost jsem měl naposledy v šesti letech, když se mi povedlo zapálit baryum a hořelo zeleně. Málem mě to zabilo,“ chechtal se.

Sam se po něm podíval. „Co je zač ta...Naraka…?“

Dan se chvíli mnul bradu. „Možná jiná dimenze?“

„Vážně?“

„Fyzika to nepopírá.“

Sam zakroutil hlavou a schoval ji do dlaní. Samíku, Samíku, že něčemu nevěříš neznamená, že to neexistuje. Slova mrtvé sestry mu rezonovala v mysli. Sam nahlas zasténal, pak přešel v táhlé mručení a nakonec vydal hrdelní výkřik připomínající raněného lva. „Skoro jsem tam byl. Natahoval jsem ruku,“ předváděl. „Strašně to bolelo. Co mám dělat, Dane?“ obrátil se na něj.

„Nevím Same. V tuhle chvíli jsi dál, než já…“

„Nerozumím ničemu,“ vydechl. „Proč ji unesli? A kdo?“ Zadrhl se mu hlas a rozkašlal se.

„A jenom holčičky,“ poznamenal Dan.

„Unášejí jenom holčičky? Jako samice na množení?“ otřásl se Sam a zakryl si ústa dlaní. Najednou zbledl, rychle se postavil, ale podlomila se mu kolena. Dan okamžitě přiskočil a podepřel ho.

„Je to zpátky,“ chytl se ho.

„Co mám dělat?“

„Musím to uklidnit. Pojďme k oknu. Otevři ho.“

Čerstvý vzduch zabral a Sam znovu nabíral barvu. Rychle oddychoval. „Je to jak emoční granát v těle.“

„Vypadalo to na infarkt,“ Dan na to.

„Není to infarkt. Dobrý, už mě můžeš pustit,“ okomentoval Sam jeho pevný stisk.

„Emoční granát,“ zamyslel se Dan. „Možná máš pravdu a spouštěčem je emoční přepětí.“

Sam si odfrkl. „Teď si navíc i psycholog nebo co? Zažil jsem v životě tolik přepětí, že bych musel být na druhé straně vesmíru…“

„Jen říkám,“ poznamenal Dan. „Dal bych si panáka, máš tu něco?“

„V baru vedle televize,“ pokynul Sam hlavou.

Dan vytáhl flašku absintu a nalil si. „Dáš si taky?“ obrátil se na Sama. „Nedáš. Myslel jsem si to.“ Pak pozvedl skleničku. Hořela modrým plamenem. „Na Aničku,“ kopl ji do sebe. „Brrr,“ otřásl se. „Tak co navrhuješ, Same?“

„Já? To si děláš srandu, ne? Ty jsi vymítač ďáblů.“

„Viděl jsi někdy nějakého?“ zeptal se Dan od baru. „Neviděl, že? Ani já ne...“

Sam přilepil čelo na studené okno a díval se do tmy. „Tak nevím. Dáme do navigace Naraku a vyrazíme.“

„Jedna je v Burkina Faso a druhá...v Indonésii,“ zahlásil Dan po chvíli hledání v telefonu. „Kde začneme?“

„U hrobu Esterky, Dane,“ šokoval ho Sam.

„Cože?“

„Musím to vědět…“

„Nene,“ zhrozil se Dan. „Do toho já nejdu. Podruhé ani náhodou.“

„Proč?“

„Prostě ne. Viděl jsem, co to udělalo s jejím otcem. Nebudu se dívat na tebe.“

Sam odlepil hlavu od skla a rukávem setřel flek, který tam nechal. „Říkal jsi, žes byl víc posraný jak on.“

„To je absurdní, Same.“

„Víc absurdní, než si připíjet na mrtvou ženu?“ probodl ho pohledem.

„Mnohem absurdnější,“ ohradil se Dan. „Netoč mě tady na tom, že jsem neřekl Na památku…“

„V pořádku,“ mávl Sam a založil ruce na hrudi. Dan vycítil, že v pořádku to rozhodně není. Zavřel bar, přešel k Samovi a chytil ho za obě ramena. „Opravdu si umíš představit, že otevřeš hrob dva měsíce pohřbené Esterky?“

Chvíli to vypadalo, že Sama více zajímají pantofle, než Danova otázka. Pak ale zvedl hlavu. Oči mu zvláštně potemněly a rýha nad kořenem nosu prohloubila. „Je tam odpověď Dane. Mělo mi to dojít hned.“

Dan spustil ruce, ramena mu spadla a mírně se nahrbil. „Takže kdy?“ zakroutil hlavou.

„Dokážeš to otestovat na místě?“

Dan se neudržel a rozesmál. „Promiň,“ zvedl ruku. „Jakože mám sedět u hrobu s mikroskopem?“ dodal s vážnou tváří.

„Nebudeme venku.“

„Jo Same. Oběhnu obchody a udělám test na místě.“

„Fajn. Tak zítra.“

Oheň v krbu zasyčel a vyhasl. Dopadlo na ně tíživé ticho.

*****

Postával kousek od vchodu do hřbitova. V péřové bundě, s čepicí staženou hluboko do čela a rukama v kapsách. Zvedl hlavu k nebi a do očí mu přistálo pár sněhových vloček. Občas ho někdo pozdravil, mávnutím nebo slovem. Odpovídal stejně. Většinou si nebyl jistý o koho jde, pár lidí možná poznal a s jedním dávným přítelem prohodili krátkou řeč. Spíše jen odpovídal. Ano, mám se dobře, zvládám to, děkuji, vážím si toho. Na závěr pak hodně zdaru a hlavně zdravíčko.

Dan se konečně dostavil. Bez čepice, v černém kabátě a přes rameno ležérně přehozený batoh. Úzké kalhoty a vysoké boty sešněrované do půli lýtek. Dlouhé, mírně rozcuchané havraní vlasy a plnovous ledabyle zastřižený hluboko pod bradou. Pár lidí se po něm ohlédlo.

„Všiml sis?“ ukázal Dan za sebe nahoru. „Tělo mé není podstatné. Duše má přetrvá,“ přečetl nápis vyrytý v kamenném oblouku nad vstupní branou. „Vcelku trefné, že?“

„Ale my jsme tu kvůli tělu,“ prohlásil Sam.

„Pravda,“ přikývl Dan. „Tak veď.“

„Máš všechno?“ ujistil se ještě Sam a Dan poklepal na popruh batohu. „Mám.“

Vykročili směrem k hrobce. Námraza křupala pod nohama a tlející listí lepilo na podrážky. Večer se blížil a hřbitov pomalu vyprazdňoval.

„Díky bohu, že nemusíme kopat v zemi,“ okomentoval Dan dveře, kdysi natřené hnědou barvou, dnes batikované rzí.

„Říkal jsem ti, že nebudeme venku,“ pronesl Sam lakonicky. Vylovil klíče, odemkl a vzal za kliku. Pokřivené panty unaveně zaskřípaly. Oba se ještě naposledy rozhlédli a vstoupili do hrobky. Dveře se zavřely a v zámku opět zarachotil klíč.

Světelný kužel z baterky prořízl tmu a Sam se chvíli snažil otevřít pojistnou skříň. Konečně se mu to povedlo; cvakl několika spínači a otočil kulatým vypínačem. Světlo zapraskalo. Osvítilo malou vstupní místnost a schody, ztrácející se v tmavé hloubce. „Tady je snad větší zima než venku,“ zvedl Dan klopy u kabátu a nahlížel přes schody. Zatřásl železným zábradlím a kdesi dole to zakřupalo. Za jeho zády cvakl další vypínač a světla na cestě dolů se probrala k životu.

„Ty bláho,“ okomentoval to Dan. „Kolik je to metrů?“

Sam se postavil vedle něj. „Třicet pět schodů.“

„V životě jsem nic takového neviděl.“ Znělo to skoro obdivně. Nadechl se k další otázce, ale Sam ho předešel: „Vlevo vzadu.“ Chytl ho za loket a nasměroval. Dan přešel ke konci chodby a nahlédl za roh. Uviděl železnou plošinu, kovovou páku a velké kolo omotané ocelovým lanem.

„Výtah?“ obrátil se nevěřícně na Sama.

Ten přikývl. „Ale půjdeme po schodech.“

Sestupovali opatrně. Schody vyleštěné časem, vlhké a sešlapané, klouzaly jako led. Dole se před nimi otevřel prostor; široký tunel táhnoucí se na obě strany, rovné zdi plné hlubokých výklenků, v některých dřevěné rakve a v některých už jen lidské ostatky. Světla na stropě jemně bzučela a občas některé zablikalo.

„Neuvěřitelné,“ polkl Dan na prázdno. „Promiň, že se ptám,“ obrátil se na Sama. „Jak je to staré?“ šeptal.

„Zhruba sto padesát let,“ odpověděl Sam nahlas. Dan opatrně přistoupil k nejbližšímu výklenku. Podle zbytků kostry odhadoval ženu. Kamenná tabulka nad výklenkem to potvrdila.

„Tohle uprostřed města..?“ nechápal.

„Patří nám většina pozemků nahoře,“ odpověděl Sam bez zájmu a zamířil dál od schodů.

Dan přešel k dalšímu výklenku. „Kolik je tu pohřbených lidí?“ zeptal se, ale odpověď nepřišla. Ohlédl se a našel Sama dál v kryptě. Hlavu měl skloněnou a rukou se dotýkal rakve, která byla od pohledu nová. „Sakra,“ ulevil si Dan, kterému znovu došlo, proč tu vlastně jsou.

Tiše se přiblížil k Samovi a s respektem zůstal stát kousek za ním. Všiml si, že vedlejší rakev je bílá a mnohem menší. Po chvilce společného ticha přiložil Samovi ruku na rameno. „Byla to úžasná žena,“ řekl tlumeným hlasem.

Sam přikývl a otočil se. „Pojďme na to, děláme to pro ni.“

„Přeneseme Esterku tamhle,“ ukázal Sam na kamenný stůl, který vyrůstal z podlahy kousek od nich. Boky byly poteklé voskem.

„Takový...oltář,“ pronesl temně Dan. Popadli menší rakev a opatrně ji vysouvali z výklenku. Drhlo to a drobné kamínky se po stěně sypaly na zem.

„Uff,“ vydechl Dan a prohnul se. „Těžká…,“ zafuněl, když rakev pokládaly na stůl. Sam povolil masivní bronzové spony, odjistil víko a oba se připravili na otevření.

„Pokud jsi to ty Esterko, odpusť nám prosím,“ pronesl Sam a oba zabrali. „Do prdele,“ vyjekl okamžitě. „Polož to! Na zem!“ křičel na Dana. Víko jim vypadlo z ruky. Ozvala se dutá rána, která se v ozvěně vrátila. Oba utekli až ke schodům. Sam byl skloněný k zemi a kašlal. „Proč jsi nevzal respirátory?“ soukal ze sebe.

Dan si zakrýval pusu kabátem. „Asi se pobliju.“ Držel se zdi a sípal.

„To byl strašný smrad,“ konstatoval Sam, opřený o zábradlí. „Co teď? Takže je to Esterka?“

Dan zavrtěl hlavou. „Nemusí být. Dítě Veroniko bylo taky v rozkladu. Je to zrůdně dokonalé.“

„Už to sem přišlo,“ zašklebil se Sam. „Jdeme ještě kousek dozadu. Schody to vytáhnou.“ Dan přikývl, popadl batoh a oba se uklidili hlouběji do krypty, co nejdál od otevřené rakve. Byl tady druhý kamenný stůl, tentokrát i se zbytky svíček. Dan je zapálil.

„Pohlcují pachy,“ řekl. Pak z batohu vylovil srolovanou gumovou podložku, rozprostřel ji na stůl, vyndal mikroskop a plastovou krabičku.

„Běžná výbava na hřbitov,“ okomentoval to Sam. Napětí polevilo a oba se zasmáli.

„No nic,“ konstatoval Dan po chvíli a rozvázal si šátek, který měl kolem krku. „Jdu odebrat vzorek a ty tu počkáš.“ Pak si ho uvázal přes ústa a nos, navlékl gumové rukavice, z plastové krabičky vybral skalpel, dvě laboratorní sklíčka a vydal se k rakvi. Sam nervózně chodil kolem stolu a po očku sledoval Dana; jak se naklonil nad rakev, jak otřel skalpel o sklíčko, pak ještě jednou a byl zpět.

„Už to není tak strašné,“ konstatoval Dan po návratu.

Sam pořád sledoval otevřenou rakev na druhé straně krypty. „Jak vypadala? Měla tvář?“

„Cože?“ vyvalil Dan oči zpoza šátku.

„Nic,“ vzpamatoval se Sam. „Pojďme na to,“ přesunul se ke stolu.

„Test na DNA v těchto podmínkách udělat nejde,“ pustil se Dan do výkladu, aby donutil Sama soustředit se a zbavil ho tak nervozity. „Můžeme ale udělat jednoduchý test na buněčné jádro.“ Z přinesené tkáně oddělil malý kousek a položil ho na další sklíčko. „Kápnu na to barvu, která reaguje s DNA a obarví jádro.“ Pipetou nabral tekutinu z lahvičky a pokapal sklo. „Přiklopím to a rozetřu do tenké vrstvy,“ mačkal sklíčka proti sobě a mírně s nimi hýbal. „No a teď se na to koukneme.“ Rozsvítil mikroskop a opatrně založil testovací vzorek. Podíval se na Sama a ten přikývl. „Dobře tedy,“ řekl Dan. „Okamžik pravdy.“

Po krátké chvíli, která se Samovi zdála nekonečná a během které si některé nehty ukousal téměř do krve, Dan konečně zvedl hlavu. „Je to prázdné.“

Sam se zapotácel, narazil do stěny, svezl k zemi, hlavu schoval do dlaní a propukl v pláč. Dan si tiše sedl naproti němu, utřel slzy, zaklonil hlavu, zavřel oči. V kryptě to zapraskalo. Okamžitě ztratil vědomí.

Vzduch se rozvlnil a světla pohasla. Sam se zvedl ze země, ale znovu padl na kolena. Chvíli nepřítomně hleděl před sebe a pak se začal plazit vpřed. Vstříc rozeklané trhlině reality. Obličej se mu stáhl v bolestivé grimase. Všechna zlost, kterou teď prožil, všechen vztek, strach, odpor a znechucení se měnilo na sílu rozhrnující neprodyšný závoj paralel cizích světů. Sunul se pomalu, každý pohyb doprovázel bolestivým nářkem. Svaly ochabovaly, ruce podlamovaly a začínal se dusit. Už stál u samé hranice. Zvedl oči a uviděl Naraku.

Krajinu živou a barevnou. Viděl cesty, kopce a údolí. Viděl tekoucí vodu, hořící pagody, domy, povozy a procesí. Katedrály, rudé a vysoké. Zahlédl ptáky s obrovskými křídly, kteří se střemhlav vrhali k zemi a pak se zase vraceli k nebesům. Slyšel dusot kopyt a chorály nesoucí se prostorem. Dolehl k němu křečovitý smích i neutuchající pláč. Zbývá jen malý kousek. Snažil se natáhnout. Dotknout se hlíny nebo trav, svůdně se vlnících před ním.

Podepřela ho. Něco mu šeptala, nerozuměl slovům. Ohlédl se. Dan ležel zhroucený u stěny, ale Lucii neviděl. Držela ho za ruku. Je tady se mnou nebo jen sním; letělo mu hlavou. I ty myšlenky tolik bolely. „S bohem,“ řekl Sam, ale slova z úst nevyšla. Poslední pohyb, poslední třesk, vzduch se narovnal, světla rozsvítila a Dan v kryptě osiřel.