Zatímco Helena kojila malého Emanuela a Šifra s Martou probírala starosti všedních dnů, Josef se toulal ve vzpomínkách na včerejší den. Bylo to v podvečer, kdy jej ženy přesvědčily, aby vyrazil do města. Projít se, nadýchat čerstvého vzduchu a jak mu Marta „jemně“ naznačila – navštívit místní lázně. Přesněji tedy řekla:

„My se o malého postaráme, vy se běžte projít. Byli jste se ženou dlouho na cestách a navíc poslední dvě noci v chlévě. Už smrdíte víc, než ti oslíci vzadu.“

Dobře věděl, že rozhodným ženám není radno odporovat, její upřímnost a otevřenost mu navíc připomínala Marii. Ženu tak krásnou, že si ji samotný vládce Svargy archanděl Gabriel vybral za matku svého pozemského syna a ženu tak silnou, že i král Naraky daeva Azazel přispěchal a obdaroval ji semenem.

„Gabriel ti dal syna, já dávám ti dceru. Bratr a sestra. Dvě děti tří světů….“

Cestou zpět z lázní, vykoupaný a očištěný, se ještě rozhodl zastavit na trhu a nakoupit ovoce pro ženy jako poděkování za jejich péči o Emanuela. Za projevenou ochotu a lidskost. Nebylo to ale tak jednoduché. Betlém už byl plný lidí, ulice přecpané a obchody vyprodané. Nakonec se mu přeci jen podařilo sehnat mandle, fíky, pomeranče, pár jablek a také tři láhve vína. Proplétal se mezi lidmi a užíval si poslední chvíle jejich nezájmu. Občas se připojil ke skupinkám diskutujících lidí a tiše naslouchal jejich rozpravě o zjevení hvězdy, o novém mesiáši, o budoucnosti. Slovům naděje nebo obav, fantaskním představám, ale často i skepsi a zpochybňování starých proroctví. Byl to zvláštní pocit, říkal si Josef. Jsem ten, kdo by vám mohl dát odpovědi a vyvést vás z nevědomí. Stojím tady. V obnošené tunice, šedém turbanu, ošlapaných sandálech, a přesto jsem pro vás neviditelný. Často nevidíme pravdu a možnosti, protože nezapadají do našeho přesvědčení. Kolikrát v životě jsme stáli vedle někoho, kdo by dokázal změnit celý náš život. Dát odpovědi na otázky, nasměřovat nás, vyléčit, povzbudit nebo rozesmát. Kolikrát jsme stáli třeba vedle samotného Boha, který se procházel po ulici mezi lidmi a tiše sledoval, jak si vedeme. Ale neviděli jsme…

Nakonec dorazil zpět ke chlévu. Vklouzl do něj nepozorován, dvorem Amramova domu. Kolem už bylo hodně lidí, nicméně vojáci je drželi v odstupu a pokoji.

To ale bylo včera a dnes je jiný den. Chlévem se rozlehlo zabušení na dveře. Rabín Elezear, který dřímal vedle Josefa se okamžitě probral, hlavou mu pokynul a řekl:

„Mudrcové dorazili, je čas.“

Ach rabín Elezear, pomyslel jsi Josef. Nádherný člověk. Čistá duše. Upřímný, bezelstný, obětavý. Tak rád bych vám řekl vše co vím. Vše co mi Marie řekla a vše co bylo předpovězeno. Snad mi jednou odpustíte. Mám takové tušení, že tento den změní váš život jednou a provždy.

„Společně s Josefem a jeho synem předstoupíme před mudrce. Marto, Heleno a Šifro, vy se postavte k vojákům,“ rozdal rabín poslední instrukce a chystal se vzít za táhlo dveří. Na poslední chvíli ale stáhl ruku zpět.

„Slyšeli jste to?“ Obrátil se k ostatním. „Ze dvora. Někdo tam je,“ dodal při pohledu na jejich tázavé výrazy ve tváři.

Opatrně a potichu se přesunuli na opačnou stranu chléva. Po chvíli soustředěného naslouchání k nim pronikly kňouravé vzlyky, které bylo snadné přeslechnout v chaosů venkovních zvuků.

„Je tam dítě,“ zašeptala Helena.

„Marie!“ vykřikl Josef, když dětský pláč doprovodilo ženské zasténání.

Elezear se na malý okamžik otočil na Josefa, který stál nejdále ze všech, chráníc syna v náručí. V jejich vzájemném pohledu a výrazu tváří byla zřetelná úleva. Pak si rabín uvědomil, že blokuje cestu, rychle otevřel dveře a společně s ostatními vyběhli ven.

V prachu dvora, vedle nedávno narozené holčičky, ležela žena. Tuniku měla rozervanou na cáry a zbytky látky už nedokázaly dostatečně zakrýt její nahé tělo. Umouněná tvář, rozcuchané vlasy, špinavá, unavená, zhluboka oddechující s občasným bolestivým zasténáním. V dlani svírala ruku holčičky, ta se naštěstí zdála v pořádku a nezraněná.

„Dej mi syna,“ napřáhl se rabín k Josefovi. Pohotová Marta mezi tím přikryla nahou ženu dekou a Helena se sklonila pro dítě. Snažila se ji vzít do náručí, ale zesláblá matka ji odmítala pustit.

„To je v pořádku,“ pronesla Helena konejšivě. „Postaráme se o ni jako o tvého syna.“

Josef se posadil na zem, vedle své ženy, jemně ji nadzvedl hlavu a položil si ji do klína. Pomalu ale jistě se jí začala vracet síla. Po chvíli pohladila jeho tvář a řekla:

„Promiň muži. Musela jsem. Oni porušili slib. Naraka nám ji chtěla vzít.“