Největší zabijáci štěstí

Štěstí si většinou nekazíme zlem — spíš drobnými návyky, které si ani neuvědomujeme. Jsou nenápadné, ale o to víc rozleptávají vnitřní klid. Tady je 8 nejčastějších „zabijáků štěstí“, které v sobě nosíme téměř všichni. Není snadné se jich zbavit jednoduše, přes noc. Změnit podvědomé návyky vyžaduje rozhodnutí, čas a trpělivost.

1. Porovnávání se s ostatními

Vidíme cizí vrcholy, ale cítíme svá dna. Ať už jde o výkony, vztahy nebo vzhled, srovnávání je zaručený recept na pocit nedostatečnosti. Život každého z nás je jedinečný – ale když se díváme vedle, přestáváme ho žít. Sociální sítě hrají velkou roli v živení tohoto porovnávacího monstra.

2. Perfekcionismus

„Až to bude dokonalé, pak budu spokojený.“ Nikdy nebude. Touha po dokonalosti zabíjí radost z obyčejného pokroku. Perfekcionismus je přestrojený strach — a ten má tendenci zamykat nás v nehybnosti. Nahlédněte například do japonské filozofie Wabi Sabi, která oslavuje krásu nedokonalosti.

3. Domýšlení budoucnosti

V hlavě si modelujeme tisíc budoucích scénářů, které se nikdy nestanou — a přesto nás dokážou rozrušit už teď. Místo klidu máme úzkost, místo důvěry napětí. Budoucnost není realita, je to mentální konstrukce. A štěstí je právě v tom, co je teď. Náš mozek nerozlišuje mezi minulostí, přítomností a budoucností. Vše se pro něj odehrává teď. Modelování budoucnosti vede k tomu, že se chováme jako by už probíhala. To je někdy dobrý sluha, ale velmi, velmi často zlý pán.

4. Nálepkování

„Tohle je špatně. On je takový. Já jsem selhání.“ Jakmile něco označkujeme, přestáváme to vidět nově. Nálepkování vytváří iluzi jistoty, ale bere nám možnost změny. A štěstí přichází právě tam, kde se věci mohou proměnit. Nálepkování zavírá oči všímavosti, kreativitě a zamyká dveře k pravdě.

5. Zacyklení v minulosti

Některé příběhy si přehráváme pořád dokola. Minulé křivdy, selhání, lítosti. Ale bolest se tím nezmenšuje – roste. Minulost je reálná jen potud, pokud jí dovolíme ovlivňovat přítomnost. Odpuštění není zapomnění, ale rozhodnutí nenechat minulost řídit náš dnešek. Nikdo, absolutně nikdo nemá schopnost odčinit, co bylo učiněno. Můžeme se “jen” poučit.

6. Sebekritika

„Nejsem dost dobrý.“
„Tohle si nezasloužím.“
Vnitřní kritik někdy vznikl jako ochrana, ale postupně se z něj stal hlas, který nás vysává. Pokud mu věříme, začneme odmítat i chvíle, kdy bychom mohli být šťastní — protože máme pocit, že si to nezasloužíme. Přijetí sebe sama, zejména vlastních chyb, je jeden z nejtěžších kroků v životě. Tak moc jsme závislí na posuzování od jiných, že zapomínáme být sami sebou a prožívat skutečné uvolnění, radost a štěstí. Pravda je taková, že i nejbližší lidé nám denně věnují jednotky procent svých myšlenek.

7. Nepřítomnost

Tělo je tady, ale mysl jinde. Stále něco kontrolujeme, reagujeme, přemýšlíme, plánujeme. Štěstí je nenápadné. Nepřijde s fanfárami. Potřebuje naši plnou pozornost — jinak tiše odejde, aniž bychom si ho všimli. 

8. Věčná podmíněnost

„Budu šťastný, až… dostuduju, zhubnu, najdu vztah, odejdu z práce.“ Ale štěstí není výsledek konkrétní události. Je to způsob, jak se dívat na život právě teď. Odkládání štěstí znamená, že ho nikdy nezažijeme naplno. Toto ale neznamená být pasivní. Štěstí není výsledek, je to cesta. Vydat se na cestu sebou nese riziko bloudění, ale i v tom bloudění je nekonečný počet nových prožitků a poznatků.

Na závěr

Štěstí není náhoda ani nečekaná souhra okolností. Je to výsledek jednoduché rovnice: všímavost + vnímavost.
A dobrá zpráva? Obojí se dá trénovat. Například našim deníkem.

Autor fotografie: Necip Duman